II

Zmizení Arian - paní točité věže

LII

Zynek se vrátil ze svých oblačných výprav. Tak tak to stihl. Když se z obláčku dýmu opět stal trpaslík, vyvalili se na něj ostatní s otázkami.

Avšak Zynek je poněkud zmatený. Směny a směny opakuje dokola to, co viděl, avšak nemohou se dobrat k žádnému kloudnému závěru. Ale podle toho, co jim řekl, tak je Nefrita stále uvnitř.

Dříve, než se rozhodli udělat cokoliv jiného – zdali jít pro Nef, nebo vymyslet něco lepšího –  chopil se Fran kladiva a dveře naproti letí z pantů. Ohromná rána se roznesla celým komplexem chodeb.

Ví Buch a Elis vbíhají do uvolněné chodby. A tu proti sobě vidí zástup pěti kostlivců s tasenými meči.

Tentokrát domluvy nepomůžou.

Těžko popsat tu lítou řež. Mezi kostlivčími těly se míhaly zbraně, sekaly a bodaly kam jen mohly. Nepřátelé padali jeden po druhém, avšak stihli ještě zasadit několik velmi vážných úderů. Fran dostal strašlivý zásah do břicha, který mu protrhl zbroj a způsobil obrovský šrám.

Když únavný a dlouhý boj skončil, naši hrdinové si dopřáli chvíli oddychu. Ne však na dlouho.

 

Tedy alespoň do té doby, než se v ústí chodby objevil Grizzland.

„To jste zase vy? Co tady děláte? Už mi lezete na nervy!“ zasupěl rozezleně.

„Ehm, no, my jsme...“ začala Ví Buch nejistě.

„Tohle je poslední věc, kterou v životě uděláte...“ odbyl ji Grizzland.

LI

Situace se stává čím dál zoufalejší. Elis, Ví Buch, Zynek a Fran po boji s pavouky opět naráží na nepřekonatelnou překážku – zamčené dveře. Bez většího úspěchu se je pokoušejí otevřít.

„Mám nápad!“ ozývá se náhle Ví Buch a už ostatním vysvětluje princip jednoho lektvaru, který dokáže člověka změnit na pouhopouhý obláček dýmu, takže se vejde prakticky kamkoliv. Nato se pouštějí do práce. Zynek jí pomáhá vyhledat patřičné suroviny, zatímco Ví Buch se je snaží dát potmě dohromady.

„Na, kopni to do sebe!“ zašeptala a podala lahvičku trpaslíkovi. Zynek ji poslušně vypil.- V zápětí jej zachvátil podivný pocit, že už není Zynkem.

Protáhl se klíčovou dírkou a vplul do místnosti. Odhalil se mu pohled na pracovnu onoho zmíněného Grizzlanda – medvědodlaka. Společně s ním je tu hlídka několika kostlivců, kteří na něj jen tupě zírají. Trpaslíkovi je to divné. Neměl být náhodou neviditelný?

 V další místnosti nachází schodiště. Vede někam nahoru. Vydává se po něm a stanul v již osvětlené místnosti. Postupně zkouší všechny chodby (dvě). V jedné naráží na skupinu podivně vyhlížejících nemrtvých, kteří na něj vyjeveně poulí své bledé oči. Urychleně to obrací zpátky a jde do druhé místnosti.

Uprostřed stojí zlatavá pyramida a nad jejím vrcholem se vznáší nějaký malý oválný předmět. Je celý v plamenech. Zynek se k němu přiblížil, ale brzy zjišťuje, že mu ohromný žár toho předmětu příliš nesvědčí. Proto spěšně vycouvá a vrací se za svojí družinou.

Cestou znovu naráží na Grizzlanda a napadne ho velice škodolibá věc. Nebohý medvědodlak je tak vystaven několika minutám urputných muk, kdy mu celým tělem prolétával obláček černé mlhy. Zynek se po této exkurzi spokojeně vrátit ke své družině, zanechal za sebou jen naprosto zmateného muže.

...

Nefrita nachází nad bubnem malá dvířka. Po otevření odhalí starou, zaprášenou chodbu. Po zdi jsou rozmístěny stojany na pochodně. Nefrita bere ty, které se zdají být použitelné a svítí si na cestu.

Chodba po chvíli zatáčí a vede je dlouho předlouho vpřed, než se objeví další odbočka. Nefrita oparně zahýbá, avšak při dalším kroku se ozve cvaknutí. Ukázalo se, že se nacházejí ve velmi nebezpečném úseku – na každém metru se skrývala jiná past. Když se jim všechny podařilo téměř beze zranění překonat, ocitli se v rozlehlé místnosti.

Když posvítili na strop, odhalili obrovské hejno vrápenců, které bylo vměstnáno do horního kouta místnosti. Světlo pochodně se jim očividně líbilo víc, než by kdo uznal za vhodné.

Nefrita zahodila pochodeň a spolu s Geldem se vrhli stranou. Mračno pískajících vrápenců se vrhlo na světelný bod u země a poletovali ve zběsilém reji dokola. Nefrita s Geldem se namáhavě proplazili kolem nich a potně zabloudili do dalších chodeb.

Pokračovali několika odbočkami, až dorazili do rozlehlé místnosti. Vedlo z ní několik východů. Dominantní však byla obrovská truhla uprostřed.

Elfka se k ní sklonila, aby do ní nahlédla, ale v zápětí už našla tenké lanko, které spojovalo truhlu s obrovskou kuší nahoře na zdi. Nefrita uvolnila prostor a škubla za lanko. Bezmála dvoumetrová střela prosvištěla vzduchem a zabodla se přímo do truhly. Zámek se rozletěl na kusy a oni tedy mohli bez problémů otevřít.

Uvnitř našli lístek: „Gelde, klíče máš v kapse.“

Geld si po chvíli vzpomněl, že klíče má skutečně v kapse. Nato se vydali na konec sálu, kde elfčin průvodce odemkl zašlé dveře.

Ocitli se v maličké místnosti. Na jedné straně byla hromada zlata a drahokamů, na té druhé jen malý stolek a na něm oválný balíček. Nefrita ani na okamžik nezaváhala, vzala balíček a strčila si jej do kapes.

Avšak Geld se zasněným výrazem už dorazil k hromadě zlata a začal se v ní s blaženým výrazem koupat.

Náhle se ozvalo tlumené zařinčení...

L

Nefritě se po chvíli podaří navázat s oním neznámým mužem kontakt. Dozví se, že se jedná o nějakého „Parise“, který tu bydlel ještě dávno dávno předtím, než se přistěhoval Crocatulix. A také že docela dobře zná zdejší poměry. S tímto odhalil v koutě jejich vězení tajnou chodbu. Nefrita se po chvíli váhání pouští do temného tunelu za ním.

 Zatím naše družina poněkud rozvláčně pokračuje dál. Chodby jsou pusté (naštěstí) a tak se nechávají vést infračerveným zrakem trpaslíka Zynka. Ten je upozorní, že vcházejí do nějaké místnosti. Chvíle prohledávání odhalí několik červených šmouh před nimi v chodbě. Trpaslík si půjčuje Ví Buchovu kuši a střílí.

A jaký div! Několik barevných skvrn byli ve skutečnosti obrovští zelení pavouci, kterým se ani za mák nelíbilo, když je někdo rušil.

Tma byla jako v pytli, Zynek s kuší moc neuměl zacházet a všichni už byli na pokraji sil. Naštěstí tu stále byl Fran, a ačkoliv už mu nezbývalo moc sil, pořád byl schopný udržet všechny bestie z dosahu.

Bitva zuřila dlouho, ale naštěstí při ní nedošlo k ničemu vážnějšímu. Nicméně, všichni už byli nadmíru unavení. Rozhodli se zalehnout ke spánku.

Nefrita však nemohla.

Elfka se společně s podivínským mužem vynořila v nějaké místnosti. Potmě nebyli absolutně schopni rozeznat, kde vlastně jsou. Nefrita však po chvíli na zemi nachází shnilé tělo nebohého básníka.

Už víme, kde je?

Náhle se z temné chodby vynořilo dvacet párů svítících očí. Elfka svým bystrým sluchem zaslechla křupání kostí. Že by...?

Utíkají spolu s Parisem do další chodby. Paris v jednu chvíli zavelel, aby Nefrita skočila. Elfka poslechla a v zápětí za sebou slyšela, jak se dvacet kostlivců přerazilo o ocelové lanko natažené přes chodbu. Paris se jen rozesmál a vedl Nefritu chodbami dál.

Po chvílích bloudění dorazili do zvláštní místnosti. Před nimi stál dřevěný oltář se třemi vyrytými symboly. Crocatulixův had, stříbrný měsíc a točité věže. Za ním je rozlehlá hluboká propast. Nefrita na okamžik přemýšlí a poté jí nějaká tajemná síla napoví, že má použít ten rituál, který kdysi dávno nalezli v domě poletuchy.

A co se nestalo! Propast je náhle pryč a místo ní je zde další místnost. Zcela prázdná.

A v rohu stojí veliký kožený buben.

 

XLIX

 

Takže to shrňme: hrdinové stojí přesně na třech různých místech rozsáhlého podzemí.

Koho vzít jako prvního?

Ví Buch, Elis a Zynek pozvolna přicházejí k rotující magické kouli. Už vědí, že je napuštěná mageenergií. Už znají i to, jak ji zhruba použít.

 Ale dříve, než se stihnou na čemkoliv dohodnout, Elis strká do magické koule toulec svých šípů. Ozve se hlučné zaskřípění, záře zabliká a zhasne. Několik elfčiných šípů poblikává modravou září. Tím to končí.

Zbytek družiny něco nesouhlasně brblá a poté se rozhodnou vrátit zpátky k Franovi. Cesta temnými chodbami bez jakéhokoliv zdroje světla (kromě svítícího štítů Zynka a šípů Elis) je velice náročná. Po chvíli nacházejí barbara, který se opírá o své kladivo a přemýšlí, co jej za oněmi zavřenými dveřmi čeká.

Ví Buch s elfkou se začnou hádat a poté pronikavě pištět. Ostatní si zacpávají uši, aby ty strašlivé zvuky nemuseli poslouchat.

Avšak jiní slyší.

Nyní se vraťme k Nefritě.

K chudince zlodějce, která se skrývá ve stínu jedné ze skříní, kolem dokola stojí patrola pěti kostlivců a hlídají celý vchod.

Nefrita po chvíli přemýšlení bere kamínek a hází jej o kostlivcích. Možná se jí povede vyvolat mezi nimi rozmíšku a nenápadně zmizet.

Avšak kostlivci jsou tak neuvěřitelně tupí, až nad tím zůstává rozum stát. Sotva si všímají kamenného útoku, natož, aby je to popudilo proti sobě.

Náhle se zpoza dveří ozývá tlumené vřískání. Kostlivci na okamžik sledují tento úkaz s nepochopením. Nefritě je jasné, že to za dveřmi jsou její přátelé. Ideální způsob, jak záležitost vyřešit.

Tři kostlivci se odebírají ke dveřím, aby vyřešili nepořádek. Zbývají dva. Nefrita se zhluboka nadechne, strčí si prst do krku a promlouvá téměř jako Grizzland:

„Běžte jim pomoct!“

Kostlivci si její chrčení vyloží špatně a místo pomoci svým druhům odchází zpátky do chodby za svým pánem. Nefrita toho využívá a vylézá z úkrytu. Posílá svého plcha na obhlídku,. Zvířátko se zastaví u skříně se zásobami ementálů a okamžitě do sebe jeden nahází. V zápětí vykašlává drobný lesklý kamínek.

Nefrita bere do ruky sýry a zaráží se. Co je to za podivný lomoz?

Za dveřmi se právě stává Fran svědkem toho, jak se z místnosti před nimi vyvalili tři kostlivci s tasenými meči. Neváhá a vrhá se na ně svým kladivem.

Elis uskočila do chodby a vytáhla luk. Ve tmě však není s to kostlivce trefit. Zynek bere do rukou své zbraně a okamžitě se mu staví další kostlivec.

Bitva je krátká. Fran jednou ranou roztříštil nepřítele na kusy. Avšak trpaslík nevidí přes svůj štít a hází jej po dalším kostlivci. Ten je odražen zpátky a na zemi jej posílá barbar na onen svět.

Na alchymistku se žene poslední z kostlivců. Tu však přistupuje Elis a ranou svého meče přetíná kostlivce vejpůl. Zároveň s ní se Ví Buch opřela do své hole a odhazuje povadlý kostěný trup na stěnu.

Nefrita v místnosti cítí, že přátelům je nutno pomoct. Vběhla do chodby a rozpřáhla se.

Otevřenými dveřmi prolétl jakýsi předmět a zasáhl Frana přímo do obličeje. Fran o kus odstoupil a vidí, že mu na čele přistál kus děravého sýra.

Dveře se s třísknutím zabouchly.

Nefrita je potěšená svojí účastí a vydává se k druhé chodbě, vedoucí hlouběji do Grizzlandova doupěte.Už zdálky slyší nějaké rozmíšky. Připlížila se k okraji tunelu a vkutálela dovnitř jedno kolo sýra. Ozvalo se tříštění nějakého skleněného předmětu.

V zápětí se v tunelu objevuje mohutná Grizzlandova postava. Pod paží drží Nefritin sýr.

„Tohle je asi tvoje…“ pravil hluboce.

Nefrita si pamatuje jen silný úder do hlavy a potom tmu.

Ostatní se mezitím vzpamatovávají z útoku. Nejsou na tom zdravotně nejlíp. Ale nedá se nic dělat.

Rozhodují se odejít chodbou pryč. Jen neústupný Fran vrtí hlavou a opět se obrací ke dveřím. Já vás dostanu, myslí si. Bere do ruky kladivo a vytrvale buší na těžká vrata. Ale nic se neděje.

Naši přátelé mezitím pokračují pod vedením Zynka, který jako jediný vidí alespoň trochu ve tmě, dál do chodby. Elis a Ví Buch se přidržují stěny. Náhle se ozve pod elfčinou rukou tiché klapnutí. Elis se rychle skrčí, ale t neměla dělat. Ze zdi vyjedou dlouhé hroty a jeden z nich jí probodl lýtko. Hraničářka naštěstí ihned tasí svá kouzla a rána je pryč.

 

Nefrita se probouzí. Leží v zamřížované místnůstce, ve které je jen hromada slámy. Nemá u sebe žádnou zbraň. Po chvíli zjišťuje, že hromada slámy je vlastně jiný člověk. Dá se s ním do řeči. Ale brzy zjišťuje, že je velice mdlé mysli a bude zatěžko s ním smlouvat.

Místností se rozléhá Franovo bušení. Grizzland, sedící za stolem, tam pošle oddíl svých dvaceti kostlivců. Nefrita se cítí nejistě. Na Grizzlandově stolku stojí malá klícka a v ní běhá plch v kolečku.

Jak jej dostat zpět?

XLVIII

Bitva skončila. Avšak ne nadlouho…

Zynek si opět usmyslil, že bude dělat nepořádek, ale Fran už toho má plné zuby a uzemňuje trpaslíka pěstí. Zatímco se ti dva kočkují, Ví Buch Elis a Nefrita se odporoučí pryč. Po stopách.

Chodba míří na východ, potom na sever. Zurčivý zvuk na chodbě vychází z tenkého pramínku vody, jež protéká kolem. Ví Buch se sklání aby si dala loka – kapalina je příšerně studená…

Pokračují dál. Ze tmy se vyloupla asi třikrát pět sáhů veliká místnost. V zadní části se vznáší jakási podivná koule světla. Ví Buch k ní míří, zatímco Nefrita kleká k nějaké seschlé mrtvole u zdi.

Ví Buch se snaží do oné bzučící energie vstrčit ruku. Zasáhne ji malý elektrický výboj, ale jinak se skoro nic nestalo. Po chvíli zjišťuje, že tento chumel světla je čistá mageenergie a pokouší se jí narvat do své truhličky… Nejspíš se jí to povedlo, ale nic moc.

Nefrita s Elis zatím zkoumají podivný svitek, který našly u mrtvoly. Nespíš patřil nějakému básníkovi, poněvadž na zašlém pergamenu jsou dosud patrné naškrábané verše.

 Pochmurný hrob mi osud dopřál,

Zasloužil jsem se snad o to?

Snad jen Geldův kámen by temnotu rozžál

Ztracen v tajných chodbách a kolem jen zlato.

Za hamižnost platil jsem, za hamižnost platím

Že bral jsem ten poklad místo světla

Mohl jsem žít, místo toho zatím

Mi smrtka mou báseň přečetla.

Kdož putníku, přijdeš v tu pochmurnou sluj

Pamatuj na má slova

Všemu magickému svou pozornost věnuj

Hledat můžeš zkusiti znova

Daleko ztracený leží ten poklad

Daleko leží lucerna věčná

Nemám tmou pronikavý pohled

Proto je zde moje konečná.

Slyš mě tedy, poutníku, pozor si dej

Ať se tvůj rozum pořádně rozhlédne

Na všem život závisí, tak dobře hledej

Neboť jen maličkost dějiny rozhodne.

Však ze všeho nejvíc se poutníku, střež

Toho prokletého místa

Místa kde končí ta točitá věž,

Kde tvoje smrt bude už jistá.

Jediný způsob, jak porazit zlo

Znám já a proto jej píši sem

Poutníku, musíš najíti…

 (zbytek papíru je prázdný)

 Krčí nad tím rameny. Po chvíli se v chodbě ozývají spěšné kroky a objevují se zbylí dva členové družiny, za nimi Nexia. Štěstí, že se zase našli.

 Zynek vidí barevné světlo a okamžitě do ně strká obě ruce. Ozve se hlučná rána a trpaslík letí zpět. Když se sebere ze země, zjišťuje, že mu dlaně září nějakým podivným modrým světlem. Co to k sakru může být? Optá se alchymistky, ale ta jeho vylomeninám nevěnuje pozornost.

Pokračují dál. Chodba vede dlouho rovně a na konci je přehrazena zdí. Odbočují zde jen dvoje dveře – na sever a na jih. Na sever a na jih. A zpátky taky, viď? Na sever a na jih… No to je nádhera! :-D

 Zhasla poslední pochodeň.

 Fran se chápe kladiva a po hlavě běží vstříc jižním dveřím, zato Nefrita ozkouší své jemné zlodějské umění a dveře na sever s tichým cvaknutím povolily. Dívčí část skupiny vchází dovnitř – vrata se za nimi zabouchla. Dříve, než se stačí vzpamatovat, se v lehce osvětlené chodbě objevuje stín nějaké divné postavy. Je to kostlivec – u pasu má meč, přes ramena šerpu. Šišlavě vítá družinu slovy. „Šdo jště a šo ťaďy chštete?“

 Žádné výmluvy na nemrtvý mozek nezabírají. Bude se na to muset jít jinak.

 „Páň Grižlaňď je velmi žaměštnán. Pjoším, okamšiče oďejděťe,“ opakuje nemrtvý stále. Družina si již všimla, že zmiňují onoho podivného tvora, kterého jim „psací podlaha“ označila jako Grizzlanda. Prý to byl medvědodlak. Jestli je to jen trocha pravdy, není zrovna moudré jej rušit…

 „Tak my teda půjdeme,“ říká opatrně Ví Buch. Kostlivec jim spokojeně podává klíč od dveří. Jakmile jím otočí a dveře otevřou, předmět se v zámku rozsype.

 Elis na ostatní šibalsky mrkne a ihned vrata přibouchne.

 „Nemáte další?“ nadhodila, „to se jaksi zabouchlo…“

Kostlivec vrtí hlavou a šišle cosi o neschopnosti lidí. Strká meč do otvoru v pánvi a jde dveře zkontrolovat.

„Hej, mu to nejde, běžte mu pomoct!“ volá na ostatní Nefrita. Kostlivci její přívětivosti uvěří a jdou se podívat. Klika povolila a dveře se otevřely.

V tu chvíli Nexia, Nefrita, Elis a Ví Buch vykoply vpřed. Ošizení kostlivci padli tvářemi do chodby a dveře se za nimi automaticky zavřely.

Ale nebylo to takové vítězství, jak se mohlo zdát.

 Mezitím

 Fran se zvedl ze země a poklepal na svoje kladivo. Odvedlo práci dobře – jako vždycky. Zynek bere jednu z třísek, která zbyla po jižních dveřích a chystá si ji jako zbraň.

 V tu chvíli se dveře naproti nim otevřou. Naprostou tmou proletí záblesk světla a na křižovatku padnou tři kostlivci. Fran se chápe štítu a staví se proti nim.

 Kostlivci se zvednou a nechápavě hledí. Po chvíli hlavní z nich spustí: „Páň Grižlaňď je velmi žaměštnán. Pjoším, okamšiče oďejděťe.“

 Odpovědí mu je tvrdá rána do žeber. Ale netvora to ani nezastavilo. Všichni tři tasili meče a ženou se na Frana. Hrdý barbar odráží jejich dotěrné útoky a za chvíli už hlava prvního kostlivce dopadla na zem. Zynek, až dosud bránící sebe a Frana krunýřem z roháče, nyní vyběhl do útoku a prudce dupl na kutálející se lebku kostlivce. Ta pod jeho vahou tlumeně křupla. Tenhle už se rozhodně neoživí.

 Trpaslíkovy oči se zaměřily na ležící meč a štít. Rychle se po nich vrhl – ale v zápětí schytal pořádnou ránu do zad – meč se mu zasekl těsně vedle páteře a způsobil hlubokou řeznou ránu.

Fran vidí, že další úder by přítele dorazil. Zařval cosi barbarského a vrhl se vpřed. Strčil zraněného Zynka za sebe a pořádně se ohnal kladivem. Další z kostlivců se proměnil v hromádku kolagenu na zemi. Poslední však bojuje neohroženě dál a teprve až železná hlavice za krkem jej vysvobodí z jeho polovičního života.

 Fran těžce oddychuje a prohlíží Zynka. Trpaslík leží v bezvědomí na zemi. Dneska už má dost.

Jinde

 Místnost je řídce osvětlená. Je tu několik skříní a stolů – nejspíš nějaké skladiště.

 Elis se vytrácí z místnosti, aby obhlédla okolí. Ví Buch, Nexia a Nefrita pokračují dál. Náhle se v chodbě, která odbočuje z horního rohu na východ, objeví stíny. Všichni se rychle schovávají do kouta. V ústí tunelu se objeví konvoj kostlivců. V čele jim kráčí urostlý vousatý muž. Bystrýma očima přejíždí místnost.

„Vylez,“ povídá po chvíli směrem k jedné ze skříní. Ví Buch cítí, že nemá cenu se schovávat a vystupuje zpoza kusu nábytku. Obrovský muž začenichá a zamračí se.

„A řekni té svojí společnici, ať se ukáže také.“

Nefritě se v koutku zatají dech. Ví Buch se zatváří nechápavě, zatímco pán  kostlivců prochází kolem a čmuchá. Naštěstí si elfky, schovávající se v koutě místnosti, nevšiml. Jeho podezření se však nezmenšilo.

Mávl rukou – dva kostlivci chytili Ví Bucha pod pažemi a hrubě ji vyhodili ven. Muž rozestavil v místnosti zbylé kostlivce a sám odešel pryč.

Nefrita se tichounce skrčila ve stínu jednoho z regálů a horečně přemýšlela co si počít. A kde je Nexia? Vůbec si nevšimla, kde se schovala…

 Opět jinde

 Ví Buch mžourá ve tmě a po chvíli rozeznává postavy svých přátel. Fran a Zynek stojí/leží v chodbě a kolem nich je několik roztříštěných těl kostlivců. Po krátké výměně informací se probírá trpaslík. Všichni užasle hledí na jeho zbraně které si v boji uzmul. Září teď záhadným namodralým světlem. Ví buch hodnotí, že jsou napuštěny mageenergií. Zynka napadá – co takhle se vrátit a zkusit, jestli ta energie nefunguje i na další zbraně? Ví Buch ochotně souhlasí. Spolu s Elis a trpaslíkem se vydává chodbou zpátky.

 Fran zůstává postávat před severními dveřmi a mysl mu tíží těžké dilema:

 A co Nefrita?

XLVII

Tunel pokračuje na východ, ale odbočuje z ní další jižně. Elis velí vpravo. Drží jednu z jejich posledních pochodní, druhou má vzadu Nexia. Záře plamenů prostupuje chodbami a ze tmy se vyloupla kruhová místnost o průměru asi čtyř sáhů.

Družina se vrhla do sálu a to už se ze všech stran ozývá výhružné pištění. Obří krysy jsou na světě! Na elfku náhle skočila obrovská šedá obluda. Elis se snaží útok odkrýt pochodní, ale důrazný kousanec do ruky ji přinutí louč upustit. Druhá krysa se hrne na útok, ale to už Nefrita pohotově vysílá šíp a další z bestií padla k zemi.

„Hoď to! Hoď to!“ volá kdosi na Nexii. Upírka jen pokrčí rameny, rozpřáhne se a mrští pochodní přes celou místnost. Rozmazaná ohnivá skvrna proletí kolem Elis a složí krysu ve výbuchu jisker. Poslední bestie se k nim řítí bez sebemenšího zastavení, ale jedním úderem barbarova kladiva je poslána na onen svět.

Družina se po chvíli vzpamatovává z utržených zásahů, když tu jim zrak padne na kaluž jakéhosi blátivého sajrajtu, která pokrývala podlahu před nimi. Zynek s Elis začínají pobíhat kolem a ječet: „Saj-rajt! Saj-rajt!“ a jejich křik se rozléhá tichými chodbami. Ostatní se sklání nad podivnou substancí a vrtí hlavou. Elis velí, ať všichni ustoupí a opatrně přiloží k hnědé hladině louč. Ozve se tiché „pssst“ ale bahno nereaguje.

„Mlask, mlask,“ ozve se náhle. Družina jen udiveně civí, když se z hromady ozvala další slova: „Kdybyste mě radši osvobodili…“

Co to má být?

Elfka zabodává šíp do hladiny a nabírá bahno. Podivná hmota se nalepí na hrot a táhne se za Elis chodbami až ke kaluži čisté vody. Jakmile se hnědý provazec dotkne čisté vody, okamžitě překryje celou místnost a ozývá se jen: „Mlask, Mlask, chachacha!“

Zatím družina pozoruje podivný úkaz. Na podlaze stojí nápis: HELP! Hráz!

Nefrita pokládá otázku: „Co to má znamenat?“

K údivu všech se země začeří a na podlaze nyní stojí něco jiného. Družina postupně zjišťuje, že ona „psací podlaha“ může mluvit díky podivné hmotě, která na ní dlouho ležela. Přátelé se jí ptají na různé věci. Dozvěděli se, že se po okolí pohybuje medvědodlak. A také informaci o Crocatulixovi, který se zdržuje v horní části podzemí. Vchod se nachází někde na východě.

Družina se o chvíli rozhodne nechat podlahu být. Příchozí hraničářka si všimne stop, vedoucích na východ. Půjdeme tam?

Nefrita hledí na své přátele a tváří se nejistě. Bude jim stačit na takový výlet jedna pochodeň?

XLVI

Noc se táhla jako smuteční pochod slimáků a hrdý barbar několikrát zívl. Položil štít vedle sebe a opřel se o mohutné paže. Zase hlídka. Kéž by tu bylo něco k rozptýlení! Alespoň démon, drak, nebo něco podobného!

 Náhle se v koutku cosi pohnulo. Fran byl okamžitě na nohou, v rukou třímal kladivo a upřeně pozoroval svíjící se věc na zemi. Stiskl násadu věrné zbraně a chystal se k úderu. Za uvili se ukazuje, že je to jen Zynek. „Co je?“ ptá se nevrle.

 Fran si zhluboka oddychl a znovu se posadil. Zatracený Zynek a jeho nespavost. Málem ho rozmáčkl kladivem. Zavrtěl hlavou a dál pozoroval chuchvalec tmy. Trpaslík se mezitím postavil a neslyšně přešel po místnosti. Chvíle ticha byla přerušována jen slabým škrábáním, když si Fran nehty upravoval rytiny na svém štítu.

 „Týjo,“ ozvalo se po chvíli, „tunel!“

 Barbar si dál klidně ryl do dřevěného štítu. Zynek pokrčil rameny. Před sebou má hlubokou černou šachtu. Co udělat jiného?  

 Odrazil se a skočil.

 Až jeho tlumené „Uááááááá!“ vymrštilo Frana ze sedu, jen to zařinčelo. Barbar, který prve Zynkovu blábolení nevěřil, se nyní nakláněl nad temnou dírou v zemi a zíral na dno. V tomhle místě předtím stávala truhla poletuchy. Kam to tak rychle zmizlo?

 „Co se děje?“ Nefrita si ospale prohrávbla vlasy a zarazila se. Sklopila pohled do  černé jámy před nimi. Hned je jí všechno jasné. Posadila se na okraj jámy. Vrhla tázavý pohled na Frana. „Tak jdeš, nebo ne?“

 Fran se přestal pokoušet nacpat do tunelu celý svůj batoh i se štítem a poslušně slezl za Nefritou. Tunel vedl několik sáhů kolmo a potom se šikmo propadal dolů. Fran se měl co držet, aby nespadl a nezamáčkl tak malou elfí zlodějku. Náhle je oslnilo blikotavé světlo pochodní. Nefrita se zachytila posledního výsupku a nohama dopadla na kamennou zem. Fran skočil na všechny čtyři a zamžoural na dlouhou chodbu, na jejímž konci se vznášela jakási podivná osoba.

 Z hromady špíny vyhrabali Zynka a společně se vydali chodbou vpřed. Už z dálky poznali jakýsi přízrak lidského tvaru, který však neměl patrné žádné bližší rysy. Kdo to může být?

 „Vítejte v příbytku malé poletuchy,“ promluvila ta věc. „Rozhodla se vám ukázat alespoň něco z tajemství, které toto podzemí skrývá. Avšak ne zadarmo. Na cestě objevíte spoustu hádanek, rébusů a věcí, které vám budou bránit. Pokud zabloudíte, vraťte se zpět a začněte znovu. Na konci cesty leží klíč k místnosti, která se nazývá Hráz. Značně vám usnadní cestu.“

 Osoba se začala rozplývat ve vzduchu, ale dříve, než zmizela docela, se ještě ozval tichý hlas: „První nápovědu máte přímo před sebou…“

 Nefrita přistoupila k nápisu na stěně, který hlásal:

 „Usedni tam, kde sedává Vůdce Boo.“

 Co to má znamenat? Zynek neváhá, běží do chodby napravo a náhle se ocitají v osvětlené místnosti. Uprostřed stojí dva modré stoly a kolem něj spousta pestrobarevných židlí. Po stěnách se až do stropu kupí krabice skříně a jiné úložné prostory, přecpané plášti, oblečením, skleněným nádobím a hudebními nástroji. V čele stolů stála obyčejná, jednobarevná židle. Zynek k ní okamžitě zamířil. Na sedací je místo polštářku vyryt nápis:

 „Raději hledat začni, kde sedí kvakoš noční.

 Kvakoš noční? Nefrita se váhavě vydává chodbou dál. Následuje krátké schodiště dolů. Všichni tři si všímají obrazů po stranách. Jsou na nich vyobrazeni nejrůznější exotičtí ptáci. Nefrita i Zynek si je pozorně prohlíží, přechází sem a tam, ale nic nenacházejí. Tu se Fran zastavuje před obrazem. Který ostatní minuli už nejméně třikrát. Něco podobného kdysi viděl, na štítě známého válečníka, přezdívaného Kvák Koš. Jestli jsou jedno a to samé… Sáhl za obraz a vytáhl dva malé pergameny. Na jednom je úhledně napsáno písmeno  

T

 Druhý si všichni přečetli nahlas:

 „Pro zlepšení nálady vůně lesní zahrady.“

 Zynek upozorňuje na podivný úkaz. Ostatní k němu přiběhnou a prohlíží si pět mističek naplněných nějakou olejnatou tekutinou. Nad nimi stojí šest flakónků, popsaných nečitelnými runami. Avšak trpaslík, znalý všech druhů škrabopisů, které na světě jsou, bez problému čte: „Pomeranč… kadidlovník… Opium…. Hehe, opium… borovice… lesní zahrada…aksamitovník… hele, lesní zahrada!“

 Okamžitě bere lahvičku do ruky a čichá k ní. Vůně je to svěží a exotická. Okamžitě se hrnou k ostatním nádobám a čichají. Všechny voní dosti podobně, ale konečně se rozhodnou pro jednu z nich. Na podstavci náhle vytane nápis:

 K

 Hledej mloka.

 Trojice se rozbíhá po schodišti – možná bude někde nahoře. Nefita obhledává obrazy zvířat a ptáků, ale něco jí říká, že to není ono. Nenápadně se vrací a znovu zkouší svým citlivým nosem ostatní vůně. Ale to ne. Písmeno K voní úplně jinak. Správněmusí být jedině tohle:

  Á

  Hledej dudka

 Zatímco se k ní ostatní vrací, Nefrita už sahá za malou sošku upupa epops a drží v ruce další nápovědu.

 „Agama je zvěř divá, však odpovědi ukrývá.“

 Zynek se ihned hrne po schodišti nahoru a dává se chodbou vlevo. Jeho trpasličí cit se nemýlil – stanuli ve velké místnosti, od shora dolů vyskládané terárii a akvárii, ve kterých pluly přerostlé ryby a obludně veliké žáby. Zůstává stát u dvou obrovských strašlivých ještěrů s ostnatými hlavami a hřbety. To jsou agamy. Obě dvě mají pod prackami pergameny. Jak je dostat ven? Nějak, aby si toho ukrutní plazi nevšimli. Jinak budou nebozí hrdinové o ruku kratší.

 Fran šikovně vytahuje pergamen, o druhý musí těžce bojovat Nefrita. Ale podařilo se, písmeno H je nyní jejich. To už Zynek dřepí na podlaze reptilária a nahlas předčítá:

 „Kdopak správně rozpozná, který z dinosaurů pravdu má?“

 Na podlaze stojí tři sochy dinosaurů. Jeden z nich říká: „Elfí běžec se jmenoval Regis.“ Druhý: „Družina potkala Nexiu na louce.“ A třetí: „Charmandera zabil vlk.“

 Zynek okamžitě zvedá posledního dinosaura. Přece ví kdo jej… ehm, tedy Charmandera zabil!

 N

 Hledej šišky“

 Stojí na pergamenu. Družina vychází z místnosti a pokračuje naproti. Ocitají se znovu v síni, kterou navštívili jako první. Ohledávají všechny skříně, když tu přiběhne nějaká osoba a začne ječet: „Žlutá potvora! Žlutá potvoráááá!“ načež se okamžitě zase ztratí z dohledu. Nefrita jen krčí rameny, ale to už vysoký Fran sundává ze skříně mísu plnou šišek. V jedné z nich je rulička papíru:

 „Poslední ze všech úkladů leží v truhle pokladů.“

 Nefrita ihned míří ke stěně a vytahuje odtud truhlu. Nenápadně strká do kapsy dva rubíny a zároveň zvedá na světlo lístek.

 I

 „Klíč k bráně na Hrázi se u skluzavky nachází“

 Nefrita s Franem běží zpátky ke skluzavce, kudy sem přišli, zato Zynek zůstává zarputile stát. Tohle přece není jediná truhla pokladů! Nachází jednu poblíž skříně a otvírá ji. Ze zaprášeného interiéru vytahuje pergamen.

 L

 V tu chvíli jej cosi chňapne. Zynek se ani nezmůže na výkřik a rázem je svázaný do kozelce a pohozen v temné místnosti. Ozývá se tichý, sípavý smích. „Volání o pomoc ti nepomůže,“ šeptá. Trpaslík, ztuhlý strachem, už ani necekl.

 Fran s Nefritu se úspěšně vrací. Náhle jim cestu zahradí jakási obluda – napůl zombie, napůl brouk, nebo co. Drží v ruce nějaké blýskavé věci. V zápětí se oba dva přesvědčí o jejich síle – Nefrita i Fran dostanou zásah šipkou. Bolí to jako čert. Fran se vrhá do útoku, zatímco Nefrita prokluzuje kolem netvora a nachází bezmocného Zynka. Rychle jej zbaví pout,. To už se Fran s nepřítelem vypořádal a bere si jeho moc pěknou helmu.

 Nefrita v zápětí vytahuje pergamen. Stojí na něm toto:

 T  Á  H  N  I

 Pokloň se symbolu točité věže.

 Jeden visí nad nimi na zdi. Všichni se okamžitě začnou uklánět. Chvíli se neděje nic, ale v zápětí trojice zjistí, že stojí opět v místnosti spolu se svými spícími přáteli. Jejich zmizení si nikdo nevšiml.

Všichni tři na sebe mrkli. Na tohle dobrodružství se nezapomene. Potom usnuli.   

 XLV

 Družina stojí nad mrtvolami roháčů. Někdo by si možná pomyslel – co s nimi?

Ale nesmíme zapomenout, kdo jsou naši hrdinové.

Zynek a Fran si okamžitě odlupují pevné chitinové krovky. Fran plánuje vyrobit pavézu, zatímco trpaslík oblečený pouze do šatů se pod něj schovává ve snaze nahradit si zbroj. To Elis má lepší využití – řeže broukům kusadla a schovává si je. Ví Buch ber svůj nůž a dobývá se broukům do žaludku. Náhle jí prsty zavadí o cosi tvrdého. Sevře předmět v rukách a už tahá na světlo poměrně tlustý stříbrný řetízek. Ve světle pochodní z něj odkapávají žaludeční šťávy a vůbec to není pěkný pohled. Ví Buch okamžitě běží a ignorujíc varování svých přátel omývá předmět v kaluži ledové kapaliny. Když řetízek znovu vytáhne na světlo, blyští se jako zbrusu nový. Okamžitě si nabírá kapalinu do flakónku.

Rázem mají všichni pracky zabořené ve vnitřnostech a nadšeně broukům prohrabují žaludky. Fran brzy zjišťuje, že žaludeční šťávy jsou opravdu účinné. Když mu sežraly obě rukavice, konečně vytáhl ruce ven. Ví Buch nabírá vodu a okamžitě chladí Franovy dlaně. Měl štěstí – žíravina se okamžitě neutralizovala. Nexia mezitím cosi loví v roháčích útrobách. Nefrita využívá upírčiny nepozornosti a nenápadně jí vytahuje jakýsi předmět z kapsy a schovává si jej do své.

Nexia se zvedá a strká si cosi do brašny. Elis to postřehla a okamžitě vyzvídá, avšak upírka o tom nechce ani slyšet. Nechají ji tedy být, až na Ví Bucha, která se obratně dozvídá pravdu. Nexia uznala, že alchymistka to dokáže lépe využít a podává jí lahvičku s kyselinou.

Brouci jsou nyní rozšroubovaní dopoledního nýtku a je na čase vyrazit dál. Chodba pokračuje několik sáhu rovně a rozpojuje se ve tvaru T. Elis velí „doleva“, ale Nefrita vede a zatáčí na opačnou stranu.

Světlo pochodně ozáří nehybnou vodní hladinu. Chodba je vyplněna další kaluží stojaté kapaliny, jež pokrývá celou viditelnou plochu. Ví Buch zkouší šipkou hloubku. Ano, i ona by to bez problémů přebrodila, ale Elis vrtí hlavou. Booh ví, jak je to jezírko hluboké.

Jdou tedy na druhou stranu. Chodba brzy vyústí do obdélníkové místnosti. Ozývá se zde tenký dívčí hlas.

Skupina ohledává nejprve oválný předmět u protější stěny. Je to velikánský kožený buben s pírky a korálky po boku. Nemá žádné paličky. Ví Buch do něj několikrát udeří a chodbami se rozlehne hlasité dunění. Není však patrný jediný účinek.

V zápětí se ze tmy vyloupne původce hlasu – na veliké truhle sedí maličká dívka (vypadá jako víla) a prozpěvuje si. Když však zmerčí přicházející skupinu, znejistí. Elis se chápe slova a bez obalu se ptá, zda-li by je nechala prohlédnout obsah truhly. Víla se uráží a chvíli se odmítá s družinou bavit. Potom však Nefrita nabídne směnný obchod a dohodnou se – čtyři hedvábné šátky za prsten s rubínem a nečitelný svitek.

Víla (že by poletucha?) se v řeči zmiňuje o Grizzlandovi. Teprve teď si Elis všimne blátivých stop na zemi. Ano, to je on. Prý je to nesmírný bručoun a neustále se jí snaží vyhodit z domova. Nefrita se poté táže na informace o zeleném drakovi. Poletucha si vzpomene jen na jednoho – ubohého Bruncvíka, jehož již dávno zabil barbar Conan. Na dotaz: Co se stalo s Conanem? Odpovídá, že byl zabit zeleným drakem Bruncvíkem. Po sérii nechápavých pohledů družina pochopí, že ti dva se zabili navzájem.

Při otázkách na paní Arian vypráví, že ta se stala zajatkyní strašlivého Krokatulixe. Zároveň zmiňuje, že kdysi tu vládl ještě jeden pán, mocný Nosferratu. Tehdy to bylo mnohem lepší.

Už se chystají k odchodu, když tu se víla vytasí s příběhem o legendárním válečníkovi, jménem Boo´o-oöó Oo. Jeho činům se prý nikdo nikdy nevyrovnal, avšak sám veliký hrdina (nejspíš) zahynul v boji s mocným čarodějem, jež byl zván Měnič. Na zmínky o tom, že Boo není obyčejný křeček však odpovídá jen sladkým úsměvem.

Když už se družiníci dozvěděli vše, včetně toho, že se drobounká postavička bojí jít s nimi, obrátili se k odchodu. Míří nyní chodbou na jih, která se brzy stáčí k západu.

Náhle se za nimi ozve zašustění. Ale to byla jen Nexia, která – dle jejích slov – zakopla o buben. Ví Buch, Elis a Nefrita jen vrtí hlavou, ale nechávají to být.

To, co je čeká, bylo nyní mnohem akutnější.

XLIV

Únava a utržená zranění si žádají svou daň – celá družina se pomalu chystá ke spánku. Avšak Nefrita náhle upozorňuje na kaluž neznámé kapaliny v jihovýchodním rohu místnosti. Navzdory všem strastem se družina sbíhá kolem malé zlodějky a se zájmem zírá do lesklé hladiny. Co to asi může být? Po chvíli mlčení se vytasí Elis s jedním šípem a opatrně jej namáčí. Ozve se praskavé syčení. Kyselina! Avšak v zápětí se ukáže, že to byl jen jakýsi malý hádek, který se setkal s ostrým hrotem. Elis zahazuje mrtvolku a šíp vrací zpátky.

            Obloukem se vyhýbaje oné podivné nádrži, rozdělili si hrdinové hlídky. Zynek se odhodlal hlídati jako první. Čas ubíhal, ale přes nebezpečí, které na ně číhalo všude kolem, Zynek nic znepokojivého nezaregistroval. Už už budil Nefritu, když tu se ze severního kouta ozvalo cvakání. Nefrita zapaluje pochodeň, aby místo zkontrolovala – avšak to už Zynek zoufale třese s ostatními: „Tam něco je! Tam něco je!“ přičemž je záhy odhozen nevraživým úderem elfí hraničářky. Po tomto neochotném poplachu se všichni zvedají. Elis zaujme neprozkoumaná část místnosti a potmě se tam vydává. Vyúsťuje zde chodba, po pár metrech zatáčí na východ. Elfka jde neohroženě vpřed a rozhodne se zapálit pochodeň.

V tu ránu se ozve hlasitý sykot a proti ní se vyřítí ze tmy ohromný stín. Elis se pokouší uskočit, ale něco tvrdého a ostrého jako břitva ji zasáhne do boku. Neváhá, přidržuje si krvácející ránu a klopýtá zpět. Zvuky jí prozradily, že není sledována. Neodpovídá na vyděšené dotazy přátel směrem k její ráně – zapaluje pochodeň a běží zpátky.

            Z mihotavého světla se vynořují ohromná kusadla – obří roháč! Elis neváhá a útočí na chitinový pancíř svým krátkým mečem. Zasadí přerostlému hmyzu několik šikovných ran a za podpory Nefritiných přesných šípů nepřítel rychle padá k zemi. Jenže není sám – další z jeho druhů už běží vstříc.

Právě nyní se do věci vložil Zynek – beze zbroje, beze zbraně se vrhá brokouvi v ústrety. Trpasličí pěst promáčkne krunýř na levé straně krovek, ale to brouka spíše jen rozčílilo. Zaklapal velikými kusadly a pořádně zasáhl Zynka do břicha. Trpaslík klesá na zem a vypadá to, že s ním bude (zase) konec. Avšak hraničářka duchapřítomně zahazuje pochodeň a táhne Zynka za límec košile do pryč. Roháč jen nespokojeně zacvaká kusadly a rozběhne se k Nefritě, jež je proti němu s lukem prakticky bezbranná.

            V poslední chvíli se v chodbě objevuje Fran. Tvrdým úderem odrazí potvoru od zlodějky a postaví se jí čelem. Ačkoliv je barbar mocným válečníkem, jeho zranění z minulého boje se ukazují jako velmi nepříjemná. Fran provedl výpad vlevo, přičemž kladivo proletělo několik coulů nad broukovou hlavou.

Roháčova kusadla nachází mezeru pod štítem a sevřela barbara ve smrtících kleštích. Fran sebou hází, zmítá se, ale proti síle zvířecích svalů nic nezmůže. Už se zdálo, že bude po barbarovi, avšak vytrvalá palba šípů od Elis a Nefrity pošle zuřivého brouka pod kytky. Monstrum padá na zem i s Franem, který se marně snaží rozevřít strašlivá kusadla. Elis tasí opět svůj meč a dvěma ranami vysvobozuje těžce raněného barbara ze sevření.

            Ze tmy se vyřítil další brouk – cílem je těžce oddychující Fran. Elis okamžitě bere své zbraně a hrdinně se staví před barbara. Roháč se na okamžik zastaví, váhá… v tu chvíli mu svištící šíp vyhloubí hlubokou díru v hlavě. Obrovský hmyz se otřese bolestí, kterou rychle ukončují ostré čepele elfčiných zbraní. Poslední z brouků se sesul k zemi, nehybný, bez života.

Fran se opírá o štít a vstává. Zranění jsou těžká, ale barbara jen tak něco neporazí. Společně se vracejí zpět do místnosti a uchylují se do léčivých rukou svých přátel. Snad budou mít více štěstí, než doposud.

Inu, doufat, to je všechno, co v tuto chvíli jde.

XLIII

Tak dlouho strádali… tak dlouho putovali… tak dlouho hledali…

Nyní dospěli na konec své pouti. Nalezli hrad paní Arian.

A konečně stojí tady. Tváří v tvář pravdě.

Tváří v tvář bráně, která nejde otevřít.

„Mě bolí nožičky!“ skučí Ví Buch a sedá si na nejbližší balvan. Nefrita snad už posté ohmatává bránu a hledá v pevném kování nějakou skulinku. Zynek se pokouší dveře rozsekat po svém, ale k překvapení všech ostatních se v zápětí vymrští závora a brána perdu oplácí. Zatímco trpaslík a upírka upadli do bezvědomí, Fran se rozbíhá s kladivem nad hlavou a doprovázen povzbuzováním všech ostatních zasazuje bráně jeden tvrdý úder. Vrata se otřesou pod silou nárazu, ale nejeví žádnou změnu. Brabar se nevzdává a znovu chystá rozběh. Ve chvíli, kdy se ocitne kousíček od brány, se najednou z ničehož nic rozevře.

„Klepal někdo?“ stačí hrdinové zaslechnout hlas, než Fran i se svým kladivem zmizí v černé mezeře mezi křídly vrat. Ty se opět s duněním zabouchnou.

V tu chvíli vyskakuje Nefrita a všem nadšeně hlásí svůj objev – kliku! Společně vtrhnou do malých skrytých dveří v rohu brány. Ozve se tiché zaskučení. Na zemi sedí Fran a mne si  bouli, kterou mu způsobily otevírající se dveře.

První překážka byla zdolána. Kolem dokola je jen tmavá, řídce osvětlená chodba. Náhle kdosi postřehl, že místo zdí jsou tu jen jakési nevýrazné závěsy. Jejich odhrnutí odhalí dlouhou řadu pozlacených rámů. Možná tu kdysi visely nádherné obrazy – ale nyní jsou jen žalostně prázdné. Zynek se pokouší rámy odnést, ale ty jsou příliš těžké, tak se jimi pokouší proskočit. Zastavila jej tvrdá zeď za nimi. Nexia zkouší, jestli tvrdost stěny platí i pro ni a je nemile překvapena.

Nefrita ohledává Zynkovo bezvládné tělo a všimne si kolem dokola jakýchsi podivných odlesků. Celá chodba je pokryta úlomky množství zrcadel. Všichni se je pokouší dát dohromady, ale podaří se jim najít jen asi dvacet kousků. Každý si jich několik bere (až na Zynka a Frana) načež pokračují dál.

Na konci chodby jsou těžké, zašlé dveře. Družina bez většího naslouchání slyší zvuky nějakého mejdanu. Nefrita se pokouší otevřít zámek paklíčem, ale podaří se jen rozhrnout nánosy prachu v klíčové dírce. Ke svému úžasu vidí párty v plném proudu – na pódiu vyhrává orchestr, kolem dokola tančí vznešeně odění dvořané a uprostřed stojí jakási podivná blonďatá žena v bílých šatech.

Všechny pokusy otevřít dveře se zdají marné, když tu Elis příšerně zaječí. Pod nohama jí proběhlo několik krys a jedna po druhé… zalezly do klíčové dírky u dveří a zmizely. Ví Buch leze okamžitě za nimi. Zastrčila do škvíry prst… potom celou ruku, hlavu, nohy… Za chvíli se ocitá uvnitř místnosti. Za ní rychle leze Elis a Nefrita, avšak těsně před ní se náhle cosi zvrtne – zlodějka se snaží, jak chce, ale dírkou nelze prolézt. Co teď?

Ví Buch s Elis mezitím k údivu zjišťují, že žádná z sob si jich naprosto nevšímá. Ať dělají, co dělají, nemohou zaujmout jejich pozornost. Ví Buch spěšně hrabe v batohu a nachází krysí škrabadlo plus tajemný svitek, který sebrali od domorodců. Elis jej spěšně čte a v tu chvíli se na místě objevuje houf zmatených domorodců. Elfka pronese zaklínadlo podruhé a křováci zmizí. Zajímavé.

Za dveřmi

Nefritin plch neustále pobíhá kolem kousků zrcadla a cosi piští. Nefrita se nahýbá nad kousek skla a nevěří vlastním očím – nad sebou má strop pokrytý závěsy, ale v zrcadle jde vidět jen holý kámen. Vytahuje z batohu svůj úlomek a prohlíží celou místnost. Závěs, strop i dveře - všechno je jen iluze. Pravé dveře se překrývají s těmi nepravými v úzkém pruhu, kde je i klíčová dírka. Chytré.

Postupně prolezou dovnitř a hledají své společníky. Nefrita hledí do zrcátka – všechno je jen iluze! Neexistují žádní hudebníci ani tanečníci, žádná výzdoba. Dokonce i transparent Happy birthday, Krokatulix! není skutečný! Elis si všímá na zemi blátivých stop – vedou kamsi směrem k pódiu.

Nexia nechápavě zírá do svého zrcadla – nevidí ani tanečníky, ani sebe. Počkat! Rozhlíží se kolem – co když tu jsou ti lidé… jako já?

Všichni vytahují svoje zrcátka a prohledávají místnost. Nenachází nic. V tu chvíli se však Zynek chopí ostré hrany a podřezává si s ním žíly. Pokud má umřít, tak ať si ho ti upíři sežerou.

Krev dopadá na zem a náhle se rozlévá po celé obrovské podlaze, vykreslujíc na šedé kameny podobiznu obrovského zakrouceného hada. Všichni se rychle seběhnou a udiveně hledí do zrcadel. Náhle se na konci sálu ozve čvachtání – po cestičce se blíží zástup asi dvaceti podivných, ohavných zombií. Je jich příliš mnoho. Družina prchá na druhý konec sálu, směrem k hlavě hada. Z krvavého jezírka vyčuhují dva poklopy, netknuté okolní kapalinou. Čvachtání se přibližuje – Nefrita s Elis je rychle otevírají a objevují dvě úzká schodiště. Nestvůry už jsou nadosah – poslední z hrdinů skočí dovnitř opravdu jen tak tak a poklop se za nimi zavře.

V tu chvíli padne tma. Všichni vyděšeně oddychují. Zynek se rozhlíží kolem – na rozdíl od ostatních mu tma tak moc nevadí - počítá, počítá… ale něco mu nesedí. Po chvíli z něj vypadne nejistá otázka.

„Kde je Fran?“

Všichni zvednou hlavy vzhůru.

Fran sedí v koutu sálu a pozoruje tanečníky. Před chvílí zahlédl, jal se houf jeho společníků ponořil do jednoho z bubnů na pódiu a zmizeli. Kéž by měl u sebe taky zrcátko!

Prodírá se davem směrem k orchestru, ale v tu chvíli jej neopatrný tanečník srazí k zemi. Nohou dopadne na něco čvachtavého – co to je? Krev?

Pokračuje dál, avšak brzy za sebou uslyší pronikavé čvachtání – otáčí se, ale není tu nic znepokojivého.

Zvuk stále sílí. Hrdý barbar mu nevěnuje pozornost a vykračuje si do rytmu.

V tu chvíli po něm něco zezadu skočí. Fran se v poslední chvíli vrhá k zeni – na krku jej škrábne nějaké ostří nebo snad dráp. Stačil by kousek vedle a je po barbarovi. Nyní už Fran na nic nečeká. Bere svoje kladivo a prchá, co mu nohy stačí opřed neviditelnými pronásledovateli.

Mezitím Nefrita otevírá poklop, aby se vrátili pro Frana. Vykoukne z bubeníkova bubnu a obzor jí zastíní letící postava barbara, který se po hlavě vrhl přímo do tunelu. Nárazem s sebou strhl všechny, kdo stáli na schodišti a společně se skutáleli hluboko do podzemí.

Probrali se až po chvíli. Všude je tma.

 A někde v dáli se ozývá tiché cvakání.

XLII

Elis v noci odchází. Neušlo to pozornosti, ale luk v ruce a její výmluvnost noční hlídku přesvědčily o jejích nočních loveckých spádech.

A zatím na pravém břehu Velké řeky: VíBuch leze ze stromu  a  při pohledu na Nexii se okamžitě pouští do výroby lektvaru. Nefrita jde na průzkum (tak to aspoň řekla) a Alieen sedá ke strážnímu ohýnku. VíBuch úspěšně domíchala a pouští se hned do Nexiiných nohou. Lektvar očividně zabírá. S ubývající nocí se jí vrací síla. A tvar nohou.

A Elis je typická hraničářka. V noci jí to jde jako ve dne. Najít stopy takové tlupy se třemi koňmi není pro ni nic složitého. Noc už má na kahánku a Elis vidí na druhém břehu řeky světlo ohně.

Čeká na svítání ….. a svítání přináší setkání. Pozorování, mávání a brodění na druhý břeh.

            Tak jsou zase konečně všichni spolu. Na jak dlouho? Alieen velí, jde se na jih. Prales řídne a již jsou na jeho okraji. V kopcích porostlých keři se tyčí hrad paní Arian. Vede k němu stezka. VíBuch a Elis se vrhají ke keři obrostlému krásnými květy, skoro jako šípková růže vypadá. Keř však prudce vrhá větvemi a chytá obě do svých spárů. Alieen tohle už někde viděla. Neváhá a její bastard sviští vzduchem. A snad jen díky tomu zubatá díra v zemi mezi větvemi sklapla naprázdno. Fran zkoumá zbytky stvoření a v tlamě nachází nějakém kosti a vak se 400 zlatými! Zynek na to kouká, chtěl by taky, ale poklady už dnes došly.

XLI

VíBuch leze na strom, ostatní se ukrývají v křoví. Nexi je opět odvážná – po pás ve vodě bojuje s jejím proudem a míří ke druhému břehu. Následuje ji Nefrita a potom Alea se všemi koňmi. Rum jde poslední, moc se mu do vody nechce. Kolem Nexie začíná vařit voda. zařve a seká a bodá šavlemi kolem sebe. Voda rudne, zuby všude …  a nejsou její. Nefrita jí spěchá na pomoc, bodá, seká a táhne ji pryč. Piraně nasyceny táhnou taky. Družina se se štěstím  škrábe na protější břeh. Nechtějte ani vědět, jak vypadá Nexi.

Zpráva z pralesa: Elis nalovila nějaké ušatce a teď vaří. Hlavu má plnou myšlenek. V noci chce jít pryč.

XL

Už jste někdy viděli skákat do vody upírku v černé kápi s šavlí v ruce aniž by vám řekla proč to dělá? My ano. Chvíli se nic neděje, ale najednou se začíná vařit voda a vypadá to, že vodník se vrátil. Plavání se šavlí není moc výhodné, ale na vodníka to zabralo …. Nexi má však další problém, bere ji proud, nějak zeslábla. Nefrita se přivazuje na lano a skáče za ní. Naštěstí je lano dost dlouhé a už ji drží. Nyní přišla chvíle pro Aleu a koně Ruma. Pár desítek kroků a obě „plavkyně“ jsou na břehu. Uf, tady se řeka nedá překonat! Skupinka se rozhodla vydat po stopách jejich druhů vedoucích proti proudu po pravém břehu. Jak se asi daří naší Elis?

Po hodině chůze objevují zbytky mostu a balvany v proudu. A, a nějaké postavičky na druhém břehu. Vždyť to je VíBuch, radují se a mávají. A mávají. VíBuch už taky mává. Alea obhlíží řeku.

XXXIX

V osadě: Elis prohlíží kotel a v uších ji zní Žrokošova touha po večeři. Kotel je hrozně, ale opravdu hrozně špinavý. Zevnitř. Nakonec mytí nádobí nechává na pozdějc a bere luk a šípy, jde se na lov do lesa.

Zatím Nexi, Alea a Nefrita stopují Franovu skupinu. Oddechli si, když viděli, že stopy překřížené hlubokou orbou vedou dál na jih. Chvilku měli co dělat s útokem obřích moskytů. Nexi a Nefrita byly spíš po jejich útoků v takové zvláštní euforii, Alea je ale malátná, koně se vzpínají. Bzučivé peklo naštěstí po chvíli končí.

U řeky: VíBuch se vyhřívá (suší) na břehu řeky, Fran se strefuje kameny do vlnek v proudu řeky. Když se ozval trochu jiný zvuk a vynořil se vodník se zaťatou pěstí, spíš ho to rozesmálo. VíBuch je suchá a je čas jít. Zkusí najít nějaký brod, prostě tudy to na druhou stranu nepůjde. Po několika mílích po břehu proti proudu to vypadá nadějně. V řece jsou balvany a mezi nimi zbytky pilířů, kdysi tu musel stát most. Fran bere liánu a vrhá se do proudu. Voda mu sahá po pás. Po chvíli je u prvního pilíře a po liáně se k němu „plaví“ Zynek, Alieen a VíBuch. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, ale všichni oddechují na druhé straně řeky.

Mezitím po jejich stopách Alea, Nexi a Nefrita došly také k řece. Nexi chvilku zkoumá její břeh a po chvíli tasí šavli a vrhá se do proudu.

XXXVII - XXXVIII

Alieen, VíBuch, Fran a Zynek se tisknou ke stromům a dělají, že tam nejsou. Co by dělali s takovou hromadou masa, že. A vyšlo jim to – obrhroši se provalí přes jejich stopy a mizí pomalu v porostu. Družina se zastavuje na břehu veliké řeky. Je široká několik desítek sáhů a její proud se majestátně valí zelenou džunglí.

Vypadá to, že Nexi měla velkou žízeň. Vrátila se sama. Jde se dál. Stop je tu víc než dost a družina se objevuje v opuštěné osadě. Není úplně opuštěná. Pobíhá tam zmatená postava v kožešině, na krku nějaké přívěšky, v ruce chřestidlo a vypadá to, že kolem jedné chýše něco pořád hledá. Družina se dozvěděla, že on – Žrokoš hledá kuduk žena co před chvílí zmizela i s obědem. A posléze nabízí její místo Elis. Prostě si sám neuvaří. Lovci prý něco přinesou. Elis nad tím kroutí hlavou a Nefrita zatím nenápadně prohledává Žrokošovu chýši. Pod rohoží nachází stočenou kůži. Je na ni obrázek tyčky s hlavičkou nějakého hlodavce a vedle text, který vypadá jako nějaké zaříkávadlo.

míchám míchám

temnotu

míchám míchám

slepotu

otevři teď tady tu

Za pár vteřin je vše uklizeno, Nefrita se radostně usmívá a za chýší nenápadně podává kouzelnici Alee kožený „svitek“. Elis má asi nějaké plány a tak zůstává v osadě a ostatní vyráží na jih pralesem po stopách svých druhů. Špičky hradu na obzoru zmizely za clonou stromových velikánů.

A zatím u řeky: VíBuch si ovazuje kolem pasu dlouhou liánu a skáče do řeky se slovy, Frane drž. Po několika tempech zjišťuje, že přeplavat to asi opravdu nepůjde. Proud je silný a na dno nedosáhneš. A plavat se zbraněmi a věcmi, ne, to nepude. Náhle se kus před ní vynořuje velká zelená hlava s bílýma očima, místo vlasů řasy (nebo to jsou vlasy?), zašklebí se a vrhá se k ní. VíBuch vyjekla, křičí tahej a snaží se plavat ke břehu. Fran prudce navíjí a vodník se sápe na naši plavkyni. Dostává loktem do nosu, což ji dává další vteřiny na únik. Vše vyřešil Zynek, který se na břehu chápe její kuše a střílí na vodníka. Šipka VíBuše rozčísla pěšinku a zapíchla se vodníkovi do paže. Ten vztekle vřískl a šplouchl pod vodu. VíBuch je na břehu a vyděšeně hledí na Zynka s její kuší v rukou. No, ale dík ….

XXXVI

VíBuch a Zynek se snaží nenápadně proplést křovinami na okraji osady a močálu, ale něco je prozradilo a jeden z Lebkiů na ni ukazuje. VíBuch velice přesvědčivě křičí „Příšera!“ a mává rukama a zmateně pobíhá…..a vyšlo jí to. Domorodci zahazují tykve s vodou a rozbíhají se do stran pryč. Toho samozřejmě využívají naši dva uprchlíci a mizí do křovin, kde na ně již čekají Fran a Alieen. Alieen si Zynka nedůvěřivě prohlíží a pak si raději hraje s nádobkou se živým kamenem. Po mírném poklepání se začínají dít věci! Ťuk – Ťuk       Ťuk -  Ťuk Ťuk Ťuk – Bum Bum ….ale potom naštěstí zase Ťuk Ťuk Ťuk – Ťuk       Ťuk -  Ťuk a je ticho. Ale už to vypadalo, že se nádobka rozlétne na kousky. Vypadá to, že něco podobné už má Elis. Tak vyrazíme, ne? Družinka zamíří močálem přímo na jih, někde tam byly vidět vrcholky hradu.

A co se děje o nějakou tu míli severněji? Elis s kymácející se Aleou na Gi, Nefrita a Nexi jdou po Franových stopách, rychle jak jen to jde…….čvachtání před nimi. Něco k nám běží ! Družina se snaží být nenápadná a Elis vysílá Booa na průzkum. Čvachtání míří přímo k nim a už je z toho vykulený malý snědý domorodec, který při pohledu na koně zděšeně zakvílí a padá obličejem k zemi. Elis další dva dostává svým výhružným „baf!“. A pak se snaží s domorodci komunikovat. Nexi si jednoho odvádí stranou, už má opravdu žízeň. Prý jen trochu …..

A jsme zpět jižně od osady. Družina postupuje močálem a náhle ji zastavují zvuky, které ještě nikdy neslyšeli. Z močálu se vynořují tři obrovské šedohnědé hromady. Nejsou to hromady. Vypadá to na hrochy. Ten menší se otáčí a rozvážně mizí v močále. Ti dva větší se neotáčí a nemizí.

XXXIV - XXXV

Ten co odběhl se vrátil a vede družinu houpající se stezkou močálem vpřed. Náhle jsou na pevné zemi, mezi keři se zdvíhá malý ostrov zeleně a polokulovitých proplétaných chýší. Okukuje je dalších několik domorodců. Není tu žádná žena (vidět). Větší chýše ověšená různými věcmi (hrnec, lebka dinosaura a jiné) patří zřejmě šamanovi. Fran zůstává venku a VíBuch a Alieen jdou dovnitř. Venku: Fran se snaží od domordce Lebkiho koupit za pár grošů foukačku. Obchod se nedaří. V chýši: No to bylo zajímavější. Alieen je barbarka, ale její výmluvnost nese plody (v jiných zemích se říká ovoce). Prostě to dopadlo tak, že získává malou keramickou dózu přepečlivě uzavřenou – je v ní prý živý kámen. Kovové žezlo s krysí hlavou (které prý spadlo z nebe, když šupináč letěl ke hradu) ale Žro Koš nedá. Ne! Bude hostina. Lebkiové (vypadá to, že si všichni říkají Lebki) přinesli nějakýma voňavýma liánama ovázaného trpaslíka. Docela sebou házel, ale stejně skončil v kotli. VíBuch a Alieen se na sebe podívaly a kudůcká alchymistka navazuje na předchozí hovor se šamanem. Ano, stane se jeho ženou a hned se chápe vařečky. Alieen a Fran se loučí a jdou na jih, prý tam je v močále stezka.

Doneste vodu, zaznělo s chýše. Lebkiové ochotně vyběhli. Bude oběd. I Žrokoš projevil nebývalou aktivitu. VíBuch nelení a vytahuje trpaslíkovi roubík z úst. Mrvohééééééééééééé, groum, har kurf blebark. Co? Aha. Nenech mě, prosím, sežrat těma vopicema. Próóóóśím. Kdo jsi? Jsem válečník Zynek a kdyby mě netrefili těma svýma šipkama ……….. Zynek hrůzostrašně koulí očima. Tak jo. VíBuch jednou rukou chytá žezlo s krysí hlavou (venku slyší šplouchání vody) a druhou tahá Zynka z kotle. Udělat tunel v zadní stěně chýše není problém. A honem pryč. Z úkrytu v lese Alieen a Fran pozorují osadu.

         A zatím severněji na okraji pralesa. Derek zavrčel, hodil si na rameno svoje věci a rozběhl se pryč, jakoby zpět k balvaništi. Bylo to náhlé a rychlé, prostě je pryč.

Tak a dost, zavelí Nefrita. Jedeme za ostatními nebo uteču taky. A rázem je v sedle VíBušina koně Želvy. Nexi přikyvuje, hlavu skloněnou v kápi a všichni vyráží po stopách směrem na jih. Elis přemýšlí, jestli by jejímu koníkovi Tygrovi neměla namalovat pruhy.

Šustot v křoví – Gi se vzpíná a Alea jej stěží krotí. Mohutný štír zabodává svůj osten do jejího stehna a elfka padá k zemi. Nééééééé, vykřikla Elis a sjíždí z koně k ní. Nexi odráží další štírův útok a Nefrita toho využívá k přesné střele. Zatím Elis krouží rukou na nebohou sestrou a vysílá do ní mocný proud magenergie. V posledních okamžicích. Alea se nadechuje a otvírá oči ….

XXXIII

O míli a kousek severněji. Nefrita se baví ochočováním lasice. Nexi a Derek porcují maso a lasice s hlavou položenou na předních tlapách je upřeně pozoruje. Elis a Alea cosi řeší a nevnímají okolí.

A zpět do pralesa. Trojice pokračuje obezřetně dál. Fran a Alien zpozorovali nějaký pohyb. Jen takový malý pohyb. Alien vykřikuje cosi o houbičkách a Fran se tam rozběhl. Všechny čtyři šipky pochytal do štítu a už skáče do křoví. Barbarka synchronizovaně vedle něho, nechce u toho chybět. Čtyři malé snědé postavy s kůží kolem pasu už nestačí strčit nové šipky do dlouhých foukaček. No a pak se Fran nestačí divit. Alien si napřaženým mečem sjednává pozornost a respekt a začíná rozhovor. „Vy přijít z balvaniště, vy zlí. Vy nám krást žena. Vy od zlá zelená šupinatá obluda…. Já nebýt hloupý být…. „ Alien s tím samozřejmě nesouhlasí, navrhuje si zahrát skrebl. Což snědé postavy s kostěnými náhrdelníky vítají, pouští foukačky a zapichují své kostěné nože do země. Jejich skrebl však spočívá v rychlém kmitání nože mezi roztaženými prsty v dlani. Nakonec se situace poněkud vyjasňuje, domorodci věří, že nemají s šupináči nic společného a jeden odbíhá za kmenovým šamanem Žro Košem. Alieninu hru s malováním šipky ukazující k jejich osadě vždy po chvíli prokouknou ….Fran skoro padá smíchy.

XXXII

Charmander leží, pozoruje mouchy a je mu divné, že je pozoruje. A pak už se najednou ocitá v přístavu a čeká na blížící se bílou loď.

Zbytek vlků pod vedením jeho přemožitele mizí k balvaništi. Družina se vzpamatovává z jejich útoku, Elis a Derek si léčí rány.

O něco jižněji: písčitá půda a balvany mizí, přibývá keřů a vysokých stromů. Alieen navrhuje jít dál, však na ně někde počkáme….

A zpět pod balvaništěm: Nexia s Elis zůstávají na místě, Nefrita, Derek a Alea obezřetně sestupují na jih. Nefrita slyší podivné zaječení. Nasazuje šíp a celá trojice se opatrně blíží tím směrem. Na balvanu se krčí veliké hnědé zvíře, vypadá jak přerostlá kuna nebo lasička. Hodně přerostlá. Měří tak dva metry na délku. Proč vřeští? Aha, vlci. Je jich pět a to je přesila. Naše trojice tak trochu využívá momentu překvapení a nakonec po kratším boji lasičku (budeme jí tak říkat) osvobozuje. Nefrita se snaží získat její důvěru a když jí podá kus masa (Derek hbitě dodal z poraženého útočníka), lasička dlouho neváhá a začne se nacpávat.  Vlčí kůže se budou hodit.

O něco dále jižněji: VíBuch, Alieen a Fran vstupují do pralesa. Obrovské stromy vyvolávají pocit zeleného chrámu. Fran náhle zbystří a roztáčí svůj prak. Kámen proletěl keřem asi třicet sáhů před nimi. Něco nás tam pozoruje, zamumlal. Z křoví přiletěla odpověď a sklouzla po jeho zbroji. Taková malá šipka.

XXXI

Alieen kritizuje estetické provedení ukrytého obrazce a slyší přibíhající vlky. Jsou jen tři a zřejmě nečekali takové bojovníky. Ten Franův však nakonec uniká. Utíká, mizí, prostě je pryč. VíBuch to tak nějak v poklidu vše sleduje a přemýšlí, kdo a proč nakreslil ten skrytý obrazec.

Za to o pár set metrů severněji je poněkud veseleji. Skupinu napadá větší smečka vlků. Kroll Derek je uslyšel dřív než přiběhli a tak Nefrita stíhá hbitě vylézt na větší balvan. Elis se ptá vůdce  smečky: Proč? Jeho odpověď je stručná: Pozdě…. Kolem létají chlupy, meče,šípy, kmitá se Derekova halapartna …. vrrrrrrrrrrr. Nexia jednoho přemohla, druhému se podařilo uniknout. Nefrita také ze své bezpečné vzdálenosti jednou dobře zamířila. Derek těžce bojuje, bude mít jednu vlčí kůži. Na to samé se těšil nový elfský bojovník, ale druhý vlk jej zákeřně zakusuje.

XXX

Po několika hodinách hledání cesty ven balvany řídnou a náhle se před nimi otevírá pohled do kraje. Nexia s nespokojeným mručením stahuje kápi hluboko do tváře. Alieen a VíBuch se chovají jak malý děcka, válej sudy dolů z kopce, balvany a borovice jim zděšeně uhýbají z cesty …… Nexia se vrhá na zem a Elis si z ní dělá písečné sáně. Boo jí sedí na rameni a spokojeně se rozhlíží kolem. Ostatní trochu spořádaněji, snad až ostražitě, sestupují svahem dolů, koně tímto terénem nemohou tak rychle. Pohled z úkrytu: Proboha, co je to za šílence? diví se elfský válečník Charmander ukrytý mezi stromy. Jeho úkryt však neunikl Alieeen, která zastavuje nárazem do mohutné borovice a na hlavu jí padá sprška obřích šišek. Jednu zkušeně potěžká a vrhne na Charmandera, ten jí to vrací a probíhá takové malé pinkání. Alea na to hledí a svítí jí oči. Po chvíli už ne, je v klidu. Poklidné seznamování naruší brzdná dráha Nexie. Vyskakuje a vrhá po elfovi hvězdici. Asi má pocit, že když byla takto v balvaništi přijata do družiny, je to tradice. Hvězdice trefila cíl. Elf bude asi nějakou dobu kulhat. Má také zuby, úspěšně střílí ze svého dlouhého luku. Naštěstí tím zbraně umlkly a družina se dozvídá, že asi po jednom a půl dne cesty na jih pralesem v nížině  dorazí ke hradu Arian. Když se tam Charmander snažil dostat, narazil na nějakou mocnou sílu, která mu nedovolila udělat ani krok blíž.

A mezitím o pár set metrů jižněji: Alieeen, Fran a VíBuch hledí na dost nenápadný podivný shluk bodů na jednom skalisku. 

Fran na to hledí a najednou  vykřikne: Vlk. Ukrytý obraz říká: pozor, vlk!

 XXIX

Ze štěrbin ve stěnách skalní sluje byl vidět les a silueta hradu. Ale tady jsou jen obrovské balvany. Družina hledá cestu na jih……uběhlo několik hodin a jedna věc je jistá. V západní části balvaniště není cesta ven. Jen pro ty, kterým příroda nadělila křídla. Alieen je ve svém hledání cesty aspoň trochu úspěšná. Rubín velikosti blumy se před ní neschoval. Kde se tady vzal? Čas letí a šerto balvanistě se mění v temnotu. Nexia shazuje kápi a spolu s Derekem si berou hlídku. Ostatní upadají do hlubokého spánku. Jen citlivé uši našich hlídačů mohly zachytit let obrovských netopýrů. Naštěstí byli jen dva a i když jeden předvedl na derekově halapartně artistické představení a druhý byl Nexii víc než vyrovnaným soupeřem tak neměli moc šanci. VíBuch trochu nechápe, když ji ze spánku probralo žuchnutí netopýřího těla. Derek a Nexia si pochutnávají na svých úlovcích. Ze spánku už nic nebude, šero začíná vyhánět  noční temnotu a VíBuch navrhuje prozkoumat východní část balvaniště. Upírka spokojeně pomlaskává a do šátku balí netopýří zuby. Náhradní. Pro jistotu. Alieen si z křídel vyrobila deštník, prý se může hodit.

XXVIII

Kouzelnice Alea se mračí a její modrý blesk dvakrát rychle za sebou rozzáří hromádku zlaťáků. Potom ji rozhrabuje holí. Alieen maluje na zem křídou velké runy. Říká cosi , zní to jako „skrebl“. „Au, wau, tuu, krf …“ VíBuch míchá nějaký lektvar. Prý pro Elis. Alea vítězně ukazuje malého zlatého hádka visícího volně přes konec hole. Už nekousne! Lektvar je silný, VíBuch se vyzná. Elis se začíná probírat. Alea dál prohledává hromadu pokladů. Zaujala ji taková větší kulička. Bere ji do ruky. Kulička se odráží a skáče. Buch, buch , buch  a plesk do čela. A znovu. Buch, buch , buch a skáče po ní Nexia. Bum, dostává úder, který ji docela ohromil. Kulička míří na Alieen, tak ale nečekaně hbitě uhýbá a kulička se připleskla na zem. Nexia neváhá a hází na ni svůj hábit. Kulička vzdoruje, ale končí v Aleině tlumoku. Chvilka klidu. Alea dělí poklad, pohárů a mincí je dost a zbroj se bude hodit Franovi. Elis už se cítí docela v pohodě a využívá svých schopností k léčení Nefrity. Její rány se zacelují. Bude schopná chůze. VíBuch zkoumá průzory ve skále. Stěnou proti vchodu je vidět až do dáli obrovské balvaniště, průzory nad pokladem ukazují lesy a daleké hradní věže. Nezbývá než se vrátit po schodech za Derekem, který zůstal u koní. Nexia jde pomalu a necítí se dobře. Má žízeň, říká cosi o vyprahlé poušti. Nakonec slovo dalo slovo a Derek jí dává napít.

Nexia, když se neskrývá v temnotě noci

XXVII

Pomalu vpřed. Nefrita a Elis, VíBuch, ostatní jdou za nimi …chodba je široká asi čtyři stopy. Zatáčí doprava a na konci se objevují schody. Jsou dost vysoké, vlhké a kluzké. Nefrita překračuje lebku a hbitě vyskakuje na další schod. Zastavuje ji VíBuch. Hele, jak to, že se světlo z lucerny odráží ve vzduchu před námi? Zastavují a prohlíží si divný úkaz. Nefrita tam hází lebku,  která opuštěně ležela na schodu. Ozvalo se mlasknutí a lebka zůstává viset v prostoru!! Obě elfky tam střílí šípy. Jejich let se prudce zpomalil a zůstaly viset v prostoru za lebkou. Pak to zlodějka zkouší se zapáleným šípem. Průzračná hmota kolem něho prská a mizí v dýmu. Nápad! Pochodně. Průzračná hmota se kroutí, uhýbá, ale mizí v dýmu, Jen něco málo kapaliny zůstalo na schodech. Vpřed. Družina se na konci schodiště sráží se dvěma vzteklými ghodly. Za 20 sekund: pár vystřelených šípů a blesků, na zemi ležící Nefrita a poškrábaná Elis. Jeden ghodl se nehýbe a ze druhého vylézá lysá potvora. Plazí se pryč, ale Elis s ní nemá slitování. Chodba se schodištěm ústí do velké kamenné místnosti. Slunce do ní vrhá vytesanými otvory pruhy světla. V rohu místnosti je kamenný stolec. Na něm leží hromada věcí a něco se tam lákavě leskne. Elis tam nadšeně běží, nedbá ani o ležící zbroj, mosazné poháry, hromádka zlaťáků, to je ono. Au, mezi mincemi cosi bylo. Malý kousavý hádek, zlatonka. Au !!!! Elis jde pomalu k zemi. Zlatonka mizí v pokladu.

XXVI

Všichni obezřetně postupují chodbou dál. Lomená zatáčka doprava. Chodba vede dál. Lomená zatáčka doprava. Chodba vede dál. Lomená zatáčka doprava. Chodba vede dál. Lomená zatáčka doprava. Chodba po chvilce končí. Nefrita zde nalézá docela dovedně ukryté dveře a má pocit, že podobné rýhy už někde v chodbě viděla. Dveře cvakly a ujíždějí doprava. Hm, tak tady už jsme byli. Po levé ruce schodiště a nad ním dveře ven, kde Derek stále cosi povídá koním a před nimi to propadliště. Fran spouští Nefritu dolů. ERlfka dole sbírá úlomky nějakých kostí jako dárek pro Dereka a bere si svoji lucernu (i když nemá všechna skla). Všichni hledají ty rýhy, o kterých Nefrita tvrdí, že je viděla ještě někde dřív.Po delší době: Nexia a Elis nachází dovedně ukryté dveře jen kousek od těch, co už otevřela Nefrita. Té se je opět podařilo otevřít. Zase chodba.

XXV

Nebude váhat. Než někdo stačí reagovat, její šíp zasahuje postavu do hrudi. Všichni tam běží. Dívka s lidskými rysy vytrhuje šíp z rány a na Elisina slova „Vrať mi můj šíp!“ jej láme a hází jí jej k nohám. Elis se na ni chce vrhnout, ale Alea ji strhává stranou. Vždyť nám nic nedělá! Neznámá dívka v kápi si očividně ze zranění moc nedělá a družina si nakonec vyslechla její příběh.

Začalo to nevinně… Žila jsem s matkou na vesnici nedaleko města Rivie. Vyrůstala jsem jako normální každé jiné dítě. Ale vše se změnilo přes jednu noc.

            Po celý život mě provázela nespavost, kterou jsem si krátila vysedáváním na střeše. Dnes večer jsem také nemohla usnout. Ale nebylo to nespavostí.. Cítila jsem ve vzduchu něco negativního. Uklidňovala jsem se tím, že je to jen nějaký stres, ale zdaleka to tak nebylo.

Po několika hodinách strávených poleháváním na naší střeše a pozorováním noční oblohy se to stalo. Uslyšela jsem křik mojí matky. Seskočila jsem dolů a utíkala se podívat do ložnice. Tam se mi naskytl odporný pohled. Matka ležela v louži krve, bílá jako stěna. Nad ní se skláněl černý stín. Jakmile si mě všiml, bleskurychle zmizel otevřeným oknem ven. Přikročila jsem k matčině posteli. Na krku měla dvě hluboké rány, ze kterých tekly vodopády krve. Má matka otevřela oči.

„Zmiz! Utíkej, ať tě nechytí!“ zasípala a její duše nadobro uhasla.

Po jejích slovech se mě zmocnil strach. Popadla jsem svoji brašnu a utíkala směrem ke dveřím. Nemohla jsem je však otevřít, ba ani vyrazit. Něco chladného mě chytlo za rameno. Neopovážila jsem se otočit. Než jsem se stačila vzpamatovat, projela mým tělem ostrá bolest. Cítila jsem, jak se mi to zakouslo do ramena. Stále mě nenapadalo, co by to mohlo být. Cítila jsem studený dech, který pravidelně ochlazoval můj krk. Moje tělo sláblo. Nedovolilo mi ani zvednout ruku. Ta ostrá bolest projela mým osláblým tělem ještě jednou. Tentokrát hlavně v oblasti krku. A pak už jen tma a výkřik: „NEXIA“ …

            Ráno mě probudilo nesnesitelné pálení obličeje. Oknem na mě dopadaly vřelé sluneční paprsky. Svalila jsem se z postele a zalezla pod ni. Tam to bylo mnohem lepší. Pořádně jsem se oklepala a pak opět vylezla zpod postele. Slunce už bylo vysoko na obloze a já měla ve svém pokoji stín. Na posteli leželo oblečení a na něm černá obálka. Roztrhla jsem ji a pravda se mi odhalila. Stala se ze mě Noční zrůda, jinak řečeno Upír. Na báchorky, že jeden obchází kolem naší vesnice jsem nevěřila, ale opak se zdál býti pravdou.Převlékla jsem se do černého oblečení na kterém byl dopis položen. Jako poslední jsem na sebe navlékla hábit a jeho kápi si přetáhla přes hlavu, (jako ochranu proti slunci, které bylo pro mě smrtelné) tak, že mi nebylo vidět do očí. Smířená s osudem jsem se vydala vstříc nástrahám příštích několika-ti let.Toužila jsem po pomstě.  

Týdny ubíhaly a já trpěla strašnými bolestmi hlavy a útrob. Potřebovala jsem krev. Přes noci jsem se vkrádala do lidských obydlí a sála krev zvířat, abych nemusela zabíjet lidi. Vesničané si brzy začali stěžovat na mrtvá zvířata, která v sobě neměla ani kapku krve. Lidé věděli, že za tím stojím já, ale neopovážili se na mě ani křivě podívat, natož si na mě ukazovat prstem. Čím častěji jsem začala ochutnávat lidskou krev, tím víc začala růst má touha po zabíjení. Zvířecí krev mě omrzela a tak jsem se stala postrachem všech vesničanů.    Už mě to přestávalo v naší vesnici bavit a tak jsem jednoho dne zmizela. Šla jsem dlouhé měsíce i ještě delší roky. Stále jsem vypadala na třináct let.Tady v balvaništi jsem hledala úkryt před sluncem a narazila na vás ….         

Derek chce důkaz. Ukaž zuby, říká. Obdivně si je prohlíží a už věří. Můžeš jít dál? Můžu! (Nikdo si nevšímá poznámek barbarky Alien o broušení kamene). Jde se dál na jih, mezi balvany je dost místa. Elis nahoře cosi zaslechla a preventivně opět střílí. Asi bez úspěchu, protože po balvanu na ni sklouzává obrovský pruhovaný pavouk. Alien křičí: Beruška! Ostatní vzadu ji chtějí vidět. Vpředu probíhá krátká bitka mezi pavoukem, Nefritou, Alien, Aleou a Elis. VíBuch se pak zajímá o kapající jed z obřích chelicer. Alea a Nefrita pak v písku objevují nějaké vlnkované stopy. Dovedou je ke skalním kamenným dveřím. Nefrita je neumí otevřít, zato hrubá síla v podání Franově slaví úspěch. Uvnitř je poměrně úzká chodba a puch. Derek zůstává s koňmi venku a prý jim bude vyprávět pohádku. Ostatní jdou v čele s Nefritou dovnitř. Ve světle lucerny jdou po schodišti dolů. Rovinka. Zatáčka vlevo. Nic tu není, hlásí Nefrita a propadá se. Naštěstí je hbitá jako kočka, pouští lucernu a chytá se výčnělku na stěně. VíBuch ji stahuje zpět na pevnou zemi. Před nimi je asi metrové propadliště, rozbitá lampa a hořící olej osvětlují v hloubce asi 5 sáhů ležící kosti a lebku. VíBuch přeskakuje díru a natahuje pro jistotu lano. Tato past však již není žádnou překážkou.

XXIV

Nefrita objevuje další plynovou past a i když ji částečně zrušila, Derek zjišťuje, že plyn uniká a štiplavě páchne. Družina vyráží tedy chodbou na jihovýchod. Alieen si maluje svým křídovým balvánkem obrázky na stěny. Mezi balvany se v šeru objevuje velká prostora. Nějaký pohyb a skřek v temnotě. Fran roztáčí prak, Nefrita a Švihla střílí do tmy. Alieen tam hází svůj křídový balvan. Zmij vydává chraplavé zvuky, dorozumívá se se svými druhy. Ozvalo se křupnutí, náš kroll jej asi zašlápl. Švihla mezitím vybíhá do západní části prostory. Ostatní obezřetně postupují středem. A to byla poslední chvíle, kdy viděli Švihlu živého. Ze tmy mezi balvany bylo chvilku slyšet zvuky zápasu, zavrčení a pak ticho. Připravené zbraně a jde se tam. Pořád nic. Ta skála na mě mrkla, ozývá se. Šíp cosi trefil. Z balvanů se vylouplo pět syčících šupináčů. Jsou to úporní bojovníci, ale ztráty už naštěstí nebyly na straně BooIstů. Jeden Ghodl zmizel mezi balvany, snad směrem na jihovýchod. Fran pak pořád opakoval, že nemohl najít kladivo. Elis náhle prudce vydechla. Co to tam je? Ve stínu tam stojí nehybná štíhlá postava v černém oděvu. Velké zelené oči se dívají směrem k ní, ruce přeloženy na hrudi… 

XXIII

Nefrita uhlíkem zaznamenala zatím známé cesty mezi balvany na Alein hedvábný šátek a jde se dál. První jde Derek a Švihla, pak si každý vede svého koně a záda karavaně kryje Fran. Obyvatelé balvaniště nemají rádi cizince. Náhle z nějaké škvíry vyletěla malá šipka, zapíchla se Derekovi do nohy ….a Derek cosi zamumlal a pak začal kulhat , noha ochrnula. Grrrrrrr. VíBuch zkušeně zkoumá ránu, vyptává se a pak vyrábí lektvar Rudého kříže. Nefrita zatím zkouší zneškodnit past, ale nedaří se jí to a tak přenechala pole působnosti Franovi. Ten začal se svou oblíbenou zábavou. Provokuje past a sráží šipky ve vzduchu. Lektvar zapůsobil, po půlhodince je čas jít dál. Nefrita jde první a dává pozor na každý krok. Pod balvanem nad hlavou číhá ozubená kláda. Všichni ustupují a Švihla ji aktivuje vystřeleným šípem. Vžuuum, těžké kyvadlo létá chodbou sem a zpět, až nakonec bezmocně visí dolů. Derek je zvedá nad hlavu a ostatní prochází bezpečně dál, zatáčí mezi balvany na jih. Nefrita objevuje ve tmě žlutavá světýlka, jako mrknutí očí. Upozorňuje na to ostatní. Švihla tam chce poslat šíp, ale VíBuch nesouhlasí. Na víc není čas. Se syčením se odtamtud vyřítila šupinatá postava s krátkým mečem. Švihla skoro uhnul (má natržený rukáv). Derek útočníkovi jen tak lehce nastavil nohu. Přemet se mu povedl. Dopadá na zem, zmítá se pod Derekovými tlapami, ale pouta jej pomalu zklidňují. Syčí, nadává …Alea na něho promlouvá a kupodivu má úspěch. Ghodl se jmenuje Zmij a jeho pán odletěl na jih. Ale přijde a s ním i ghodlových pět bratří. Crocatulix bude vládnout. Pusťte mne! No, tohle nezabralo a tak jdou všichni dál mezi balvany, ghodl na laně taky. Co mu taky zbývá?

XXII

Družina utvořila řadu a mizí v balvaništi. Kameny jsou čím dál větší, začínají ležet i na sobě. Derek náhle pohlédl na nebe a uviděl tam letět něco divného. Šupinaté tělo, široká blanitá křídla a podivná prohnutá delší hlava s výrůstkem nahoře. Podívalo se to dolů a zmizelo z nebe směrem na jih. Jde se dál. Ploché kameny na zemi rezonují a jejich zvuk se nese mezi balvany. Švihla objevuje nějaké otvory. Nemyslel to jistě zle, když do nich začal rýpat, ale tři šipky v jeho těle asi ano. VíBuch jej léčí lektvarem, Fran si hraje se šipkami a Nefrita s Derekem zatím zkoumají  jednu odbočku. Chřestýš na Nefritu neměl útočit. Když ale na jednom místě se  syčením začal prudce unikat nějaký plyn, honem se vrátili k ostatním.

XXI

Klidnou noc narušily něčí kroky. Těžké čvachtání. U ohně se objevuje barbarka, má lehce nafialovělý zrak, ale jinak vypadá líp jak minule. Chce brouka. Po určitých tahanicích se s Derekem domluvili. Usínají. Brouk zatím na ohni v poklidu zčernal. Jde se dál. Švihla našel značku a tak družina může vyrazit po stopách Crocatulixových. Močál mizí, borovice řídnou, objevuje se řada keřů s krásnými velikými květy. Na nich lezou veliké zelené ploštice. Jsou dost nerudné a vše končí zápachem a kratší bitkou. Krajina postupně přechází v hromadu balvanů. Ne malých kamínků, ale fakt balvanů. Jsou tak obrovské , že přes ně není vůbec nic vidět. Normálně by člověk řek, do tohohle nepolezu, ale před balvany nestojí jen lidi. A navíc, vedou sem ty značky. Družina tasí zbraně a míří mezi první kameny. Ty ještě nejsou tak obrovské. Za to zvíře za nimi ukryté svojí velikostí překvapilo. Dikobraz není obvykle velký jako hroch. Sprška ostnů připomíná útok lučišníků. VíBuch dostává pouhé čtyři zásahy. Alea vykřikuje artak bárak a modrý blesk nachází cíl. Létají šípy, Derek mává halapartnou, koně řičí. Neměl si začínat, dikobraz.

XX

 Uběhlo pár dnů. Týden? Děvčata jsou spokojena s klenotníkovou prací.Derek už NECHCE být ve městě a nevěří na sovy. Švihla se těší na své první dobrodružství s BooIsty, cítí se být silným válečníkem. Nefrita se tváří tajuplně, neznámá osůbka se jmenuje Liona a naučila ji pár dobrých triků. Neprozradíme jakých. A VíBuch konečně prozradila, kde byla celou tu dobu. Vystopovala Mechův příbytek a když zjistila, že je to valamský alchymista a zřejmě docela šikovný, pomohla mu s nějakým lektvarem a vypadá to, že se také něco přiučila. Na trhu si v den odjezdu koupila krásnou bílou klisnu. Říká ji něžně Rozbuška. Kdo má luk, nakoupil šípy. Elis se zásobuje také pochodněmi a novým křesadlem a cvičí Booa (bříško na zem, bříško nad zem ….). Odjezd. Družina se shoduje v tom, že najdou Crocatulixe a zjistí, co je s Arian. Derek jde první – pamatuje si, kde ve Stříbrném lese viděli poslední „hadí“ značku. ……… o 8 hodin později. Nepamatuje. Toto rašeliniště si nepamatuje nikdo. Močál vedle stezičky MLASKL a Franovi kolem nohou probíhá 1,5 sáhu dlouhý černý ostnitý brouk. Zraněná noha už mu není oporou a padá do bahna. Elis vyskakuje na borovici a Derek zasekl halapartnu do rašeliníku. Švihla, Alea a Nefrita měli čas vystřelit svůj šíp (Alea blesk) a to broukovi stačilo. Přichází noc. Derek očichává brouka, otvírá jeho pancíř a rozdělává oheň. Bude večeře. Nefrita u toho nechce být a jde nocovat kus dál. Lembas je lepší. VíBuch léčí Franovu nohu a Alea medituje. U ohně zůstává brouk, Švihla a Derek.

XIX

Alea družině vypráví o Švihlovi. Ve svých lesích je prý známý skvělý bojovník, z luku střílí výborně (prý prohodil něco o tom, že ani Legolas jej nepřekonal) a rád se k družině přidá. Nefrita navrhuje  prodloužit pobyt ve městě, že poznala nějakou zajímavou osůbku, od které se má co naučit! Ostatní se rozhodli zpeněžit některé nálezy z Labyrintu stínů. Alea, Derek a Elis navštěvují trpaslíka klenotníka, který překvapeně zírá na dvojčata. Za tyrkysové šupiny z goblocha dá šest zlatých. Alea si objednává náušnice z bílého zlata a dalších šupin a prodává topasový náhrdelník a stříbrné řetízky. Elis si objednává sponu do vlasů ve tvaru dračí hlavy s rubínovým okem a náhrdelník. Trpaslík má radost, hned má práci tak na týden. Nefrita mu prodala rubín a náhrdelník s onyxem a dává si také vyrobit sponu – bude vyrobena z nefritu. Chlapi to prostě vzali na vědomí. Co mají taky dělat? Nebo že by zatím vyrazili do VenArových lesů?

XVIII

Na okraji skládky se všichni zastavují. Elis krouží rukama na Nefritinou ránou. Po chvíli se zranění téměř zaceluje a Nefrita přichází k sobě. Mezitím se ozývá zpoza kopečku odpadů nějaké chrčení, nadávání a pak je tam TICHO. Družina se rozhodla jít skrz skládku (jinou cestou než ke skřetovi) zpět do města. Derek náhle zastavuje. Všem se naskýtá zajímavý pohled. Hromada černobíle pruhovaných šavlí vrtající se v zemi. Funění, černý čumák a oči. Vždyť je to obří dikobraz. Elis navrhuje rozhovor a něco na něj zkouší. Úspěšně. Po krátkém zafunění a naslouchání je to jasné. Dikobraz tu loví kopromlasky, jedním pamlskem nepohrdne a pustí je dál (dvojnožce nežere). Na jihu skládky, někde tam, kde mluvili před pár hodinami se sovou potkávají Aleu. Tváří se tajuplně a vesele. Elis z ní dostala, že prý se potulovala po městě s elfem Švihlou. No toto! Rozhovor byl trochu delší, ale o tom se tady nebudeme rozepisovat … V každém případě naše sestřičky vyrazili s pytlem plným kopromlasků do města. Ostatní čekají pod skládkou na jejich návrat, půjdou pro Tarlinovo tělo. Kopromlasci jsou v kotli, odměna 22 zlatých vyplacena (Elis nedělalo potíže odvrátit otázku na téma skřet Fujfág – nic neviděli, jen prý slyšeli nějaké chrčení a nadávání). Fran je ve městě, asi se pořád vzpamatovává ze souboje s megamlaskem. Ostatní jdou na místo Tarlinova posledního odpočinku. Nebyl tam! Asi něco podcenili. Derek píchá mečem do kypré půdy a mstí se na třech zelených červech. Alea stojí opodál a drží si nos a nechápe. Nakonec se všichni sebrali a jdou pryč z tohoto místa.

XVII

Dnes je den lovu kopromlasků. Král vyhlásil, že za každého kopromlaska dá zlaťák. A vítěz dostane tradiční odměnu. Pod jistým nátlakem skřet Fujfág přiznává, že boty BooIstů potřel tou krysou – aby lákaly kopromlasky. Družina jej propouští a doufá, že už se s ním nikde nepotká. Co teď? Dá se toho zápachu zbavit? Ne, ale bot ano. Jdou na tržiště a Derek všem kupuje nové kvalitní boty. Tarlinovi se na kopromlasky moc nechce. Vlastně vůbec ne. Jaoby něco tušil. Ale nakonec se přidává k ostatním. Alea se prý šla někam procházet se Švihlou (nebo mu to šla navrhnout) a ví bůh, co dělá Víbuch. Za východními hradbami je městská skládka. Jsou to hromady různého odpadu, mezi nimi úzké uličky. BooIsté vcházejí do jedné z nich a Nefrita po několika krocích z toho strašného puchu ztrácí vědomí. Fran se diví, vždyť tam nic nesmrdí, ne?  Derek ji bere do náručí a utíká s ní do města. U skořápek ji bude líp. Po jeho návratu jde družina na to. Opatrně vpřed. Občas před ně hozená návnada. A! Už je to tady. Z hromad a i ze země začínají vyjíždět jeden až dva lokty dlouzí zelení opancéřovaní červi. Znalcům připomínají dvouplazy. Jeden se nekompromisně zahryzl Tarlinovi do stehna a kouše a kouše. Barbaři se nejdřív usmívají, ale když Tarlin padá k zemi, je pozdě. Ještě stačí zašeptat svoji závěť. Franovi dýku. derekovi rubín. Runové kamínky Víbuch. Chlupy z vlkodava Derekovi. Fran jej vynáší ze skládky ven. Tohle nikdo nečekal. Všichni se pustí s vervou do kopromlasků. Elis jich ulovila, Derek 12 a Fran? Na toho si zasedl Tarlinův kopromlask a nakonec se raději co nejrychleji belhá z bojiště pryč. Před skládkou potkává Nefritu, která už se probrala. Dala si přes obličej šátek a že jde na to. Raději ani nešla do páchnoucí uličky a hází návnadu hned na kraji. Úspěšně. Deset červů nalákala. Z bezpečné vzdálenosti jim ukazuje, kdo je tu mistr lukostřelby. Nakonec se trojice setkává. V dutině ve stromě na okraji skládky sedí sova. Elis jejímu houkání rozumí. Sova chce kopromlasky. Že jim za to něco řekne. Derek ale neposlouchá a chce ji chytit. Mrčí cosi o převlečených skřetech. Sova odletěla. Nefrita a Elis za ní utíkají. Nakonec jí daly deset svých úlovků, protože moudrá sova Tytawa vypadá, že by jim mohla říct nějaké zajímavosti. A taky že ano. Prý už dlouho neviděla svou lidskou přítelkyni Arian, paní z hradu Točité věže. A že v Balvaništi se usídlil Crocatulix se svou ghodlí bandou. Prý omámil Ven Ara, draka z Lesů, telátkem s kouzlem „lidský dech“. A drak, ještě napodzim, než ulehl k zimnímu spánku sežral pár kupců i s povozem. To dřív nedělal. A Arian prostě zmizela. Její hrad má zavřená všechna okna. Padací most nedobytně vztyčený. To zní zajímavě, přemítají elfky. Sova se pak ještě zmínila, že na severu skládky viděla skřeta s velkým pytlem a nějakou vidlicí. Ha! Fujfág šel taky na kopromlasky. Elfky a Derek běží kolem skládky najít skřeta. Našli ho. Zrovna se potichu přibližuje k červovi. Nefrita se snaží mu ukrást pytel, který leží kus za ním. Skřet si jí všiml, ale než pochopil, o co jde, Elis po něm vystřelila a doufá, že diváci na hradbách to nevidí. Nefrita chce skřetovi vytáhnout šíp z nohy, kam jej Elis zasáhla. Fujfág to ale nebere jako pomoc a sekne po ní mečem. Elfka je ošklivě raněna. Derek bere pytel a elfku a utíká pryč. Elis také ustupuje.

I

Houby pro cihlenku

XVI

Elis se také rozhodla pro koně. Vybrala si pěkného vraníka s bílou skvrnou ve tvaru hvězdy na čele. Kůň kromě jiného slyší na jméno Dara. Potom se nějakou dobu nedělo nic zajímavého. Jenom v hostinci U tří rohů se začali ubytovávat hosté, kteří chtějí vyhrát na Valamských hrách, co se dá. Menší pozdvižení způsobil příjezd skřeta Fujfága, jehož nechtěli U tří rohů ubytovat. Dal se slyšet, že vyhraje kopromlasky a někam zalezl. Družina trochu trénuje páku, ale jinak si věří. Hlavně Derek. Hry začaly v neděli, na jižní plošině před městem. Král a jeho lidé si hověli na tribunce pod hradbami, ostatní tak různě. I na hradbách. Začalo se střelbou z dlouhých luků. Do semifinále postoupili Elis, Nefrita, Zvoněnka a Švihla. To už se střílelo na běžící prase (asi bylo dřevěné na kolečkách). Finále bylo záležitostí Švihly a Elis. Tak moc jsme jí fandili. Ale Švihla má přeci jen větší zkušenosti a raduje se z hedvábného šátku a hromádky zlatých. U dřevěného stolu uprostřed kruhu lidu začíná páka. Nakvašená Elis si to chce rozdat s trpaslicí Stáňou. No, nešlo to. Fran jí to pak ukázal a trpaslice už se nikdy nebude posmívat barbarům. Ale Franovu radost pokazil Derek .Barbar  věděl, že to nemůže dopadnout dobře, vzdoroval dvě kola, ale nakonec hrubá síla byla překonána ještě hrubší silou a Derek si jde k Uvalovi pro šátek a zlaťáky. Po nějakých těch písních a tancích kudůckých děvčat a mladíků začala soutěž v krátkém běhu. Kudůk Lepus asi nebude na BooIsty vzpomínat rád, protože loni vyhrál. Letos už ne. Že mu Fran při běhu dýchal na záda, to ještě zvládal, ale malá Nefrita před ním?! A v rovince před tribunou prudce zrychlila Elis a získala tak valamskou přezdívku Tryska. A samozřejmě hedvábný šátek a hromádku zlatých z rukou králových. Pak se chystal běh kolem města. Lid sázel a těšil se. A už to začalo. Běží skoro celá družina a známý elfský běžec Lagis. Alea na něho vrhá obdivné pohledy. Snad proto chvíli po startu omdlévá a město si tedy neoběhla. Po půlhodince se blíží běžci do cílové rovinky. Vedle sebe jsou vidět dvě postavy. Jedna štíhlá vysoká. A druhá méně štíhlá a ještě vyšší. Ano, je Lagis a Fran. Do věnce v rukou Květinky v cíli strčili hlavu oba najednou. Král se ukázal jako dobrák a dal odměnu za vítězství každému zvlášť! O dvě minuty později druhá doběhla opět dvojice. Elis s Nefritou. A kousíček za nimi dupající a funící Derek  a potom Tarlin. Dnes už dost. Už se bude jenom slavit a zítra se jde na kopromlasky. Kolem městské skládky  stojí stráže. Noc byla rušná. Ví se jen, že Fujfág se potuloval v noci kolem města a pak vlezl ke Skořápkám a cosi tam kutil u bot BooIstů. Což neuniklo vše slyšícímu Derekovi. Ten vyběhl ven za skřetem a v uličkách města jej dohonil a chytil za nohu a táhl zpět (když nechtěl říct, co tam dělal). Probuzená družina zkoumá boty, Derek se věnuje zajatci, který se nechce k ničemu přiznat, hostinský volá, že na snídani je snad ještě čas. Fran a Alea si skvrny obzvlášť pečlivě prohlíží (Elis a Nefrita je objevily skoro na všech botách) a hlavou se jim honí různé myšlenky ….

XV

Mezitím Tarlin a Fran jdou na tržiště a Derek zůstává. Civí na hostinského. Král Uvala III. byl sice roztrpčen rychlým odchodem Crocatulixova poselství, ale zas tak moc ne. Dal vyhnat Žila z města. A kdyby se někdo sháněl po proradném Mechovi, tak ten se prostě vypařil. Děvčata od krále dostala 500 zlatých a slib přátelství navždy. A čas šel dál. Za týden se mají ve městě konat Valamské hry a není divu, že pozvání BooIsty neminulo a zaujalo. Zejména soutěž v páce a lukostřelbě a hlavně, lov neznámých kopromlasků na městské skládce odpadů. Družina se zabydlila U Skořápek. Elis, Derek, Nefrita a Víbuch pořád kamsi chodí, tváří se tajuplně a tak vůbec. Podařilo se nám jen zjistit, že VíBuch a Alea prodaly na tržišti flakonky z odulčiným jedem babce Kramze. A Alea pak za ní každé ráno chodila. Podařilo se jí také umluvit obchodníka s kameny, aby Tarlinovi dal za rubín víc než deset zlatých. Dal dvaadvacet. Je krásná, je dobrá. Nefrita si koupila bílého koně a dala mu jméno Rumo. Derek nabídl Alei do spoluvlastnictví svého morgana s bílou lysinkou a taková nabídka se neodmítá. Kůň má jméno Blesk (ale Derek ví, že jeho magické jméno je Gi). Elis chce také koně. Po městě visí plakáty. Kdo naloví nejvíc kopromlasků?  Kdo porazí trpaslici Stáňu v páce? vyhraje letos ve střelbě Zvoněnka nebo elfka Švihla? vyhraje v krátkém běhu kudůcký běžec Lepus a v dlouhém běhu elf Lagis?

XIV

Derek mluví se Žilem, v temnotě spíže mu ukazuje kouzelnou houbu. Po smlouvání ji nakonec vyměňuje za slíbeného koně, zbroj a zlaťáky. Prý mají co nejdříve opustit Valamu. Správce s Mechem a doprovodem spěchají do tvrze. Těší se na odměnu od krále. Tarlin zkouší na dubovou židli kouzlo paměť stromů. Je to mocné kouzlo – vidí Dereka těšícího se na míchaná vejce a jak si sedá (z pohledu židle). Potom zase medituje. Fran s Derekem jdou na trh. Kroll docela úspěšně prodává svoji starou zbroj a jedná podivná osůbka od něho dokonce koupila roh z obřího roháče a netopýry z Labyrintu stínů. U Skořápek je veselo, i s hostinským už se dá mluvit. Počkají na společnice z družiny do zítřka do rána a pak si pro ně půjdou!

Mezitím v tvrzi: Všichni v uzamčené komnatě doufají, že se Cihlenka po kouzelné houbě uzdraví. Otvírají se dveře a přichází za nimi pěkná kudůcká slečna. Je to Květinka. Mladší Cihlenčina sestra. Vyptává se na kouzelnou houbu a jestli opravdu pomůže a jestli je to kouzlo nevratné (!), což zejména u Elis a Alei vzbudilo pozornost. Po dvoře přichází Žilo se svým doprovodem – mizí pod střechou tvrze. Ani ne po půl hodině je slyšet nějaký křik a práskání biče. Stráže ženou Žila do věže a král z balkonu volá cosi o vychytralých hadech. Čekání na další den se vleče jak mokrej hadr na poušti. Čekání zpestřil příjezd několika ozbrojenců v šupinaté zbroji. Škoda, že toho z oken není moc vidět. Konečně ráno. Na chodbě jsou slyšet kroky a potom dívčí hlas volající Ta ta ta tinku. Ta tinku. Tatínku !!! A další hlasy. A potom se otvírají dveře komnaty a stráže naše vězenkyně vedou ke králi. Velká radost na všech stranách. Cihlenka má jasný zrak, jen Květinka se tváří poněkud zarputile. Král slibuje velkou odměnu a zmiňuje se o Žilovi, který také přinesl zářící houbu a chtěl za ni spoustu zlaťáků. Tak mu ji hodil na hlavu a vyhnal pryč. Družina přijímá pozvání na slavnostní snídani, prý také s poselstvem Crocatulixe, pána ze Skal, který si chce vzít Cihlenku za ženu.

Snídaně byla bohatá, už dlouho se nikdo kolem děvčat z BooIstů takhle netočil. Král oznamuje slavnostní novinu. Crocatulix včera večer prostřednictvím svých poslů požádal o Cihlenčinu ruku. A Cihlenka je zdráva, má jasný zrak i rozum …. „Cože!?“, vyskakují muži v šupinatých oděvech. Jejich velitel zvedá své tmavé brýle a zúženými zornicemi na ně vrhá přísný pohled, odměřeně se loučí s králem a poselstvo rychle odchází.

XIII

Nefrita opatrně pozoruje dvůr královské tvrze a instinktivně přejíždí rukou vak na zádech. Hrnec s houbou je celý. Celá skupinka se spouští po laně pod ochoz. Jsou tu stáje. Tiše našlapuj¨í kolem koní a obchází nádvoří směrem na východ. V tvrzi je klid, nějaké tiché hlasy jsou slyšet na severní hlásce. Asi hlídka. Nefrita zkušeně vylézá na střechu budovy kolem átria. Po laně to ostatním jde také dobře. Kousek na střechou je balkon a za ním vysoká okna. Tam se družina chce dostat. Už jsou skoro všichni na balkoně – hlídka u brány se baví po svém. Alea sjela po laně a spadla na střechu. Drží se. Jeden strážný zpozorněl a jde ke zdi budovy. Nic, ticho. Asi kočka. Po chvíli je nakonec Alea také nahoře. Nefrita otevírá dveře. Za nimi je asi trůnní sál. Ukrývá se za sochu u trůnu, ostatní zkoumají okolí sálu. VíBuch za východními dveřmi objevuje chodbu s několika dveřmi. Je tam strážný, ale nevšiml si jí. Západní dveře ukrývají chodbu a schodiště dolů. Objevují zde královskou kuchyni. Venku už svítá a v kuchyni je živo. Družina vstupuje dovnitř a za malachitový přívěšek a šest zlatých kuchty dovolují na tác s královou snídaní umístit dopis, který Elis rychle píše. Žádají krále o schůzku v sále – mají lék pro Cihlenku…. Král snídá a náhle vidí list. Komorník neví, co to je…. Král posílá do sálu několik ozbrojenců a jimi přivolán se setkává s částí družiny BooIstů. Nechce se mu moc věřit, že by jeho správce Žil byl takový ničema. Od komorníka se dozvěděl, že správce někam hned ráno odešel v doprovodu stráží. Nakonec družině uvěří a dovoluje jim připravit pro Cihlenku lék (zatažené závěsy, houba v kaši). Odměnu prý má zvolit sám aýž jak bude spokojen s výsledkem léčení.  Cihlenka netečně pojídá a cosi mumlá. Tak kdy to začne působit, chce vědět král. Až zítra? Tak to jste mými „hosty“. Stráže odebírají všem zbraně a zavírají je do jedné místnosti. Ještě že to není hladomorna.

Mezitím správce napochodoval k hostinci U skořápek se svým doprovodem. Chlapi z družiny už jsou hodně napruženi, už je to k nevydržení takhle čekat.

XII

Mecho potichu vstává a jde k Derekovi. Nabízí  mu, ať jde s ním do Valamy. Zná královského správce a ten mu prý zajistí dost peněz za kouzelnou houbu. Derek pohlédne na spící druhy a nakonec se posbírá a mizí s kudůkem v nočním lese. *** Noc v močále byla klidná. Nefrita ráno překvapila dvojčata svým rozhodnutím vrátit se ke zbytku družiny. Jenom se trochu bojí třasotníků. Jde a jde. Alea a Elis zatím sbírají z klacků nejzajímavější lebky a pak pokračují dál. *** Tarlin vidí !!!!!!!!!! Sice je to prý jako přes ametystové sklo, ale vidí! VíBuch a Fran nejsou zrovna moc nadšeni z Derekova zmizení. Hledají stopy – což při krollově postavičce není nic těžkého – a všichni vyrážejí za nimi. Cestou zjistili, že hadí značky míří do nějakých skal a stopy zběhů někam jinam. *** Derek a Mecho opouštějí po poledni les a v dálce vidí hradby a věže Valamy.

Odpoledne prochází bránou. Mecho se tu vyzná. Derek čeká poblíž vstupu do královského hradu. Mecho se vrací s nějakým mužem s fialovým baretem. Ten chce po něm tu houbu, nabízí 30 zlatých. Derekovi je to málo, málo je mu i 50 a mohutný vraník k tomu. Chce ještě zbroj … Kudůk Žilo, královský správce říká, že se musí poradit, ať se na noc ubytuje v hostinci U skořápek. *** Slunce pomalu zapadá, VíBuch, Fran a Tarlin stojí na okraji lesa.Mezi kopci je to městečko. Jdou tam. Buší na bránu, Tarlin povídá cosi o Cihlence a jejím vyléčení, strážní zpozorněli a přivolali muže s baretem na hlavě. Ten přichází v doprovodu dvaceti zbrojnošů a odvádí naši trojici do hostince. Ráno se ukáže. Hostinský je nevrlý. Před hostincem zůstává stát deset zbrojnošů. Rozhovor s Derekem, který probuzen vykuleně hledí na své druhy, se nepodařilo zaznamenat, ale asi byl zajímavý. V tu dobu kdesi na obzoru z temného lesa vystupují Elis, Alea a o několik mil dál Nefrita. Svítící body na obzoru je přivedly před městskou bránu. Škrábají na bránu, buší a nakonec přichází strážný. Alea využívá svého šarmu a za tři zlaté a polibek kudůckému vousáči  se městská brána otevřela i takto pozdě v noci. Strážní před chvíli střídali a o nějakém barbarovi a jemu podobných existencích nic neví. Ukázali jim cestu k hostinci, snad tam najdou nocleh i v tuto hodinu. Řada zbrojnošů před Skořápkami a naše trojice na sebe překvapeně hledí. Pod namířenými kopími rádi přijímají vynucenou pohostinnost (hostinský je ještě více nevrlý) a tak se celá družina nakonec zase sešla. Na chvíli. Alea,VíBuch a Elis lezou okénkem na střechu a unikají do vedlejší uličky, Nefrita se převléká do nalezených hadrů a jde za nimi. Derek zkouší dát  řeč s ozbrojenci přede dveřmi, ale před nekompromisním „Zalez, obludo“ a deseti kopími nakonec tedy zalézá zpět. Elfky a VíBuch jsou jak stíny, v nočním městečku nalezly královský hrad a jejich plán je jasný. Musí tam proniknout a dostat se ke králi, ten správce se jim nelíbí.Nefrita zkušeně vylézá na hradbu, pozoruje stráže u brány a spouští svým druhům lano. Alea při šplhu ve škole chyběla, ale nakonec jsou všichni nahoře. Co teď? Mimochodem – kde je nyní Nefritina nádoba s houbou?

XI


Elis, Alea a Nefrita jdou dále po pěšině. Derek zůstává u brouků. Po hodině chůze se pěšina mění v pohupující se pás zeleně, mezi stromy vládnou blatky, olše a břízy. Občas ji lemují klacky zapíchlé do močálu a na nich různé lebky. Stezka vede k rozvalinám nějaké dávné stavby, vypadá to na nějaký dvorec. Elfky se pustily do průzkumu. Byly ve střehu a tak je útok goblocha nepřekvapil. Asi ho vyrušily v odpočinku. Tento modrý ještěr s bílými skvrnami loví v noci v oblasti močálů a v jeho doupatech se občas dá najít něco zajímavého. Nepřekvapí tedy, že tento ještěr byl majitelem tří zlatých řetízků s amuletem.   

A mezi tím u labyrintu: VíBuch, Tarlin a Fran se vydávají po stopách čtveřice. Nechce se jim věřit, že by je druhové opustili. Po několika hodinách stopování narážejí na Dereka a třasotníky. Elfky šly prý dál. Tak to ne!! Za nimi tedy už nepůjdeme – bylo rozhodnuto. Prohlížejí si hadí značku na stromě, Tarlin se o něho opírá a zkoumá jeho paměť. I přes všechny vložené magy vidí jen odpočívajícího Dereka … opouštějí tedy pěšinu a jdou přímo na sever. Náhle objevují další hadí značku! A další! Žádné váhání, jde se po nich. Dochází k události, kterou stojí za to zaznamenat. U stezky je pozoruje vztyčená šedobílá kobra. Derek varuje – prý může i plivat jed! No, náš druid je občas trochu bezhlavý. Mluví na kobru a přibližuje se k ní. Tři sáhy od ní – to už přehnal. Zelený chuchvalec jedu jej zasahuje do obličeje. Ostatní jej odtahují,omývají vodou s čutory, ale je  pozdě. Nevidí. Derek má nápad – dá mu ochutnat kousek houby z labyrintu. Ale až za tmy. Čtyřka potkává zajímavou bytůstku – ukazuje se, že to je kudůk -jako VíBuch. Mluví novofaerštinou a tak je brzy vše jasné. Mecho, kudůk z lesa, zná cestu do městečka Valama. Tam vládne král, co má tři dcery. Nejmladší Zvoněnka, starší Květinka a nejstarší Cihlenka. Cihlenka se prý trochu obtížněji vyjadřuje. Derek přiznává, že chtějí vyléčit Cihlenku, znají ji z vyprávění. Mecho je dost zvědavý na tu fialovou houbu. Po setmění ji konečně uvidí – Derek se rozhodl léčit Tarlina. Na krolla má občas zajímavé nápady. Tarlin polyká kousek houby. V ústech po chvíli cítí palčivou chuť. Derek mu nabízí ještě sousto, ale to neměl dělat. Druidovi se udělalo tak nějak dost špatně … Hm, tak teď už je lépe. Všichni se ukládají ke spánku. Hlídku drží Derek, po očku pokukuje po Mechovi. Nějak mu nedůvěřuje.

 X

Derek zkoumá dutinu ve skále. vyletěly z ní dvě zase ty mouchy.Tarlin se rozhodl mu pomoci z průzkumem, budí Nefritu a ta jim půjčuje louč. V muším doupěti je slušná zásobička zlaťáků. Tarlin nemá dost a vrhá se do průzkumu další dutiny ve skále. Naráží na bojovnou mouchu a ta mu svými pařáty obrněnými něčím špičatým uštědřila dost drsné zranění. Nakonec však podlehla. Derek vytahuje Tarlina za nohy ven. A za ním tu mouchu. Moucha má na předních nohách stříbrné náramky s bodci a kolem krku bronzový přívěšek s malachitem. Tarlin ztrácí vědomí. VíBuch a Fran u něho zůstávají, ostatní balí věci a vyráží lesem na jihozápad. Alea si zálibně prohlíží náramky se stříbrnými bodci, které už moucha nebude potřebovat. Komu asi patřily předtím? Na východě svítá. Asi po třech hodinách naráží na širší pěšinu. Derek slyší z korun stromů nějaké třaslavé zvuky. Už je slyší všichni. Blíží se to k nim. Tmavé siluety letících obrovských brouků. Na hlavě mají dlouhé špičaté výběžky. Elis střílí, padá v kotrmelci po nárazu broukem, vyskakuje a střílí dál. Její sestra vysílá dva modré blesky a Derek udolává posledního útočníka s pomocí malé Nefrity. Všichni doufají, že těch třasotníků už tu víc není! Derek přemýšlí, jestli by broučí pancíř nešel někde výhodně zpeněžit. Elis zkoumá terén a na jednom stromě nachází podivnou značku.

Vypadá asi takhle: 

Copak dělají jejich tři společníci u skalního labyrintu? Tarlin se pomalu vzpamatovává, VíBušina mast mu dělá vyloženě dobře. Je třeba vyrazit po stopách elfů a krola. Přeci tu nezůstanou ….

IX

Chodba uhýbá jižním směrem, nikde nic. Točité schodiště někam nahoru. Dveře. Nefrita souboj se zámkem prohrává. Fran rozhoupal kladivo a jde se dál. Na konci dlouhé západní chodby se před družinou otvírá veliký temný prostor, ve kterém se úplně ztrácí světlo loučí. V sále je dost hustý pach, smrad. Fuj. První hromada nějakého humusu. Skládka. Odpady. Tady asi nějaké nádoby najdeme. Elis prohledává hlínu za rohem. Vylézá z ní mohutný šestisáhový průsvitný červ, prudce sebou hází a útočí na všechny kolem. Létá z něho nějaká lepkavá kapalina. Nakonec se jej podaří udolat a v kapsách užmoulaného kabátce je pěkný pokládek, snad padesát zlaťáků. Družina prohledává skládku dál a Nefrita objevuje pěkný hrnec i s poklicí. Míří k východu, když Tarlin pobíhající na hromadě odpadků radostně vyskakuje a vytahuje malou zelenou sošku dráčka. Je vyřezána z Nefritu. Pak mu náhle zasvítí v očích a běží k Nefritě a volá: „Alinko, na, tady máš sošku!“ No, dary se neodmítají, že. Pak ještě Fran objevil dalšího červa (spíš to bylo naopak). Ještě že u toho nebyl sám….Nefrita si zálibně prohlíží sošku. Vždyť musí mít cenu aspoň čtyřiceti zlatých! Pak vše proběhlo až nečekaně hladce (až na to, že se VíBuch musela zeptat, zda jim ještě něco nechybí). Nefrita naplnila hrnec zářícími houbami, všichni se rozloučili s podivnou Amanitou (a zatlačili slzu při vzpomínce na barbarku Alieen, která zas někde zmizela – co ji to jen potkalo!). Venku! Tarlin nadšeně poskakuje – konečně čistý vzduch. Je hluboká noc, hvězdy na nebi a tak. Jde se spát, Derek hlídá. I když to vypadá, že ho spíš zaujalo bzučení v jedné z děr ve skále.

VIII

Pár hodin spánku a hned je líp. Jsou zapáleny nové louče a jde se jižních schodech, kde to Derek koulel s tím slizovcem. Nefrita otvírá dveře, byly „zamčené“. Spousta chodeb, rovně a tři křižovatky . Na zemi občas spousta šlápot. Další jižní schody, vedou nahoru a další dveře. I ty se daří otevřít. Vlevo je chodba a v ní zamřížovaná stěna. Kdesi dole matné fialové světlo – tak to vidí Elis.... Tarlin a další mezitím otevírají nějaké dveře ve východní chodbě pod schodištěm. Před sebou vidí velikou temnou prostoru a vpravo nahoře nějaká světýlka a mříže. BooIste tam nahoře pochopili a pádí zpět po schodišti dolů. V sále je obrovské množství fialově zářících hub. Po nějaké době se z nich s mlaskavými zvuky vynořuje podivná houbovitá postava, která svými rysy připomíná ztracenou barbarku Alieen. Do toho se náhle objevuje temná postava se skřehotavým hlasem. Mluví starofaerštinou, ale dá se jí rozumět. Prý ať zavřou dveře, ať sem nevleze nějaký stín nebo co. Nakonec je vše jasné, stín už Amanitě (tak se jmenuje) neublíží a ta radostně nabízí pomoc. Družina přijímá. Chce poradit, co s houbami, které mají prý vyléčit Cihlenku. Rada zněla asi takto: „Houby musíte dát do kamenné nebo hliněné nádoby a nikdy nesmí spatřit denní světlo. Však čistého vzduchu je jim třeba. „ Družina se nakonec dozvídá, že nějaké staré střepy jsou v chodbách na východě bludiště. Rozděluje se na tři skupinky a všichni postupují na západ. Teď jim to konečně došlo! Ležící obrovský roháč bez jednoho rohu jim je povědomý. Tady už přeci byli! Dál na západ.

VII

Derek si vzpomněl na ten zvuk a nalézá v lebce naušnici. Hrubé dílko s šedého kovu, kroužek s lebkou. Myslíte, že s obřím křižákem to skončilo a teď už budou poklady? Ne, ne. Tarlin a další ustupují před zvětšujícím se temným stínem, který se k nim pomalu blíží. Už ho vidí všichni! Fran se snaží zmizet do jižní chodby, ale nedaří se. Nějak mu ztěžkly nohy, ztrácí dech. Elis a Nefrita střílí zápalné šípy. BooIste jsou svědky zvláštního úkazu, černá kouřová kola se prudce točí kolem hořících šípů, jejichž hroty modře světélkují. Stín je pryč…..a s ním i podivný strach. Ze západní chodby opět vybíhá hejno obrovských krys. Alea je pochodní drží v odstupu a VíBuch a Elis střílí jeden šíp za druhým. Fran vykřikuje cosi o zásobách jídla a dobré večeři. Derek se vydává po schodech vedoucí jižním směrem někam nahoru, chce zvednout jednu vyschlou krysu. Podivný pocit že se chodba mění ve slizovitý tunelovitý útvar je bohužel tvrdá realita. Svírají ho rosolovité panožky, kůže na rukou pálí jak čert. Podklesává v kolenou … zachraňuje jej srdnatá Nefrita s pochodní. Slizovitý útvar se dává na ústup, černý škraloup se stahuje po schodech někam nahoru. Nefrita a včas se vrátivší VíBuch jej nešetří – ohnivými šípy ničí magickou nestvůru. V podzemí se rozhostil naprostý klid. Družina toho má už zrovna dost a ukládá se k odpočinku.

VI

Elis a Nefrita mávají pochodněmi a kupodivu zahánějí všechny krysy na útěk. Družina postupuje opatrně dál. Za východním rohem je asi sáh široká díra. Druida po kratším zaváhání nenapadá nic lepšího než do ni skočit. Ticho. Uáááááááááá. Šplouch! Elis všechny nabádá k dalšímu postupu, kupodivu nikdo nemá námitek. (Tarlin zatím někde hluboko šlape vodu, občas se přidržuje vyčnívajících kamenů a přemýšlí, co to bylo světlejšího na stěně podél níž padal dolů). Schody dolů. Rozdvojují se. Družina zatáčí doleva, schody vedou k výklenku, za nímž je temná hlubina. Elis tam svítí pochodní a hází kamínek. Malé, sotva slyšitelné šplouchnutí (těsně vedle Tarlina, který pochopil, že světlo nad ním patří jeho družině a ozývá se). Elis navrhuje jít zpět a nechat ho tam, což se nelíbí zejména VíBuše a Aleie, která se se svojí sestrou začala dohadovat. Nefrita už neváhá a staví se na tu správnou stranu a pokouší se Elis sebrat nenápadně lano. Tak když vidí, že BooIste nefandí Tarlinově proměně v rybu odvazuje své lano a pro Dereka nebyl problém druida vytáhnout. Někteří mu řekli svoje a pokračuje se dál – tedy zpět na rozdvojku schodiště. Ve výklenku nad ním nic není, chodba se klikatí dál směrem na jih. Malé zdržení s dalším zeleným hlenem (pokrýval skoro celý strop) a pár splašenými obřími  netopýry nestojí skoro za řeč. Na jihu družina objevuje otevřenou místnost a Nefrita se leknutím skoro posadila, když si všimla útočícího obrovského křižáka. Ještě že jsou vybaveni luky a kuší. Žuch. Měl je nechat na pokoji…. V místnosti je kostra bytosti, jež byla zřejmě barbarského původu, je tam zbytek pochodně, válečné kladivo, přilba s rohy. Kroll je asi sběratel a do svého tlumoku si uschovává jeho lebku, nevšiml si, že v ní cosi cinklo. Stejně tak si nikdo nevšiml temného stínu, který jde pořád za nimi. V nánosech na podlaze je několik červených kamínků. Nefrita říká, že jsou to rubíny a tak je tam družina nenechává.

V

Dost zdržování. Družina pokračuje dále v původním směru – na západ - zrzavá hraničářka vpředu, za ní Alea s pochodní …Odbočka vlevo. Tudy ne. Pořád rovně. Nikde není nic zajímavého. VíBuch a Nefrita objevují v nánosu na podlaze nějaké divné stopy. Derek tasí meč. Je nějak olezlý, jakoby zeleně rezavějící. Chce ho otřít hadrou.Meč se až po jílec rozpadl. Hází jej vztekle vpřed, cinkání se nese tichou chodbou. Jde se dál, chodba zatáčí doleva. Elis se drží stop. Kousek za křižovatkou z temné chodby slyší vykviknutí a prskání. Ve střehu všichni postupují vpřed. Na konci chodby je malá místnost a v ní obrovský brouk s rohama se snaží uchopit malé bílé stvoření s šedými pruhy. Elis neváhá a střílí. Není těžké se strefit, ale broukovi to očividně nic neřeklo. Artak bárak! ozývá se za ní a z modrých očí Aley vyšlehl blesk, který sjel po broučích tykadlech. Toho už si všiml, nechává chlupáče chlupáčem (ten se tiskne ke zdi a vydává zvuk podobný „búúúú“ a kombinuje to s prskáním) a hrne se k východu. Elis uskakuje a běží pro zvířátko. Do vchodu se vedral hřmotný Derek a odráží halapartnou broukův útok. Nefrita se přitom mihla podél zdi a střílí v běhu po broučím stínu. Zásah jak hrom. Brouk klesl na pancéřové břicho a v křečích mává nohama. Ticho, klid. Kroll se neúspěšně snaží vytáhnout Nefritin šíp a pak se zálibně dívá na broukovy rohy, jeden se mu bude hodit místo meče. Po chvíli odpočinku pokračuje družina na křižovatce dál na západ. Zvířátko dostalo jméno Boo a sedí hraničářce na rameni. Odbočka na sever. Spousta schodů dolů. Jinak nic zajímavého. Dole se otevírá východní místnost. Dost velká. Z temnoty je slyšet divné šustění, na konci řady je slyšet Franovo: krysy! Není času na přemýšlení. Už jsou tady. Je jich plná místnost. Chlupatá záplava s červenýma světýlkama. Tady žádná diplomacie nepomůže, myslí si VíBuch.

IV

Družina se rozhodla postupovat dále společně a jdou po schodech, které objevila Nefrita. Úzká chodba. Jedna pochodeň vpředu v rukou Elis, vzadu svítí barbar Fran. Jdou opatrně vpřed a stále něco hledají. Družina minula tři odbočky vpravo, jednu vlevo a na konci – Elis těsně unikla útoku zeleného hlenu. Ještě že to nesnáší oheň pochodně. Derek a Nefrita se s ním nakonec vypořádali. Elis, Derek a Alea mají pocit, že je sleduje něco temného. Jakoby nějaký stín. Je to za nimi, ve vzduchu. Sleduje je to.  Nefrita, Tarlin a Alea cítí náhlý strach. Nedá se proti tomu bojovat. Tarlin zmateně  běží chodbou zpět ke schodišti a cosi vykřikuje. Z jedné západní chodby přiletěli čtyři netopýři, dva neúspěšně zaútočili na Tarlina, ostatní na VíBuch a Elis. To neměli dělat. Derek je má teď ve svém vaku.

III

Alienn vykřikuje a pak už jen mumlá svoje oblíbené:  „houby, houbičky“ . Náhle s údivem vidí, že nemůže dělat kroky a …no, zkraťme to. Družina už ví, že si musí dávat pozor na houbové šípy vystřelené z lesa. Barbarka začala postupně houbovatět a nakonec zmizela v lesní půdě, zbyl po ní jen rozkládající se šedivý klobouk s růžovými puntíky. Slunce ozářilo skalní masív. Je tam několik černých otvorů a dvě kamenné opice s nějakými nápisy. Kroll a alchymistka však slyší z děr zleva nějaké zvuky a jdou to prozkoumat. Ostatní postávají před sochami. Díry jsou doupata much zlodějek. Terek jednu uzemnil a Ví buch rozmluvu holí převedla do výměnného obchodu – svůj přívěšek nabídla mouše, ta jí gestem nabídla vchod do doupěte a odletěla. Všichni Boo-isté lezou do doupěte, odkud byly slyšet občas ty podivné zvuky. Nalézají spoutaného barbara. Pomáhají mu – rád se k nim přidá, sám asi hledání pokladů nezvládne (jak je vidět). Prohledávání doupěte přineslo nález truhličky nějaké Gabriely. Bylo v ní sedm zlatých a nějaký svitek.

Na svitku je psáno runami (skvěle je ovládá druid Tarlin)

Bohatství a sláva jsou věčné.
Pouze sny, které se nevyplní,
jsou jako plynoucí obláčky.

Zlodějka prohlašuje, že je to blbost a nakonec s VíBuchem tvrdí, že jsou prohozené řádky. Z pergamenu je cítit náhle příliv energie a text se mění. Nyní je tam psáno: Nikdy nejde dvakrát doleva! Což zaujalo zejména Nefritu. Družina zkoumá později ty kamenné opice. Dávnými runami je na podstavcích psáno:

Otočím hlavu a vy můžete vkročit kam chcete.
Otočím ji znovu a vy tam shnijete zaživa.
Nemám obličej, ale mé vykotlané zuby jsou mé bytí i nebytí – kdo jsem?

VíBuch boduje. To je klíč!!!! Opice se skřípěním odsunují a za nimi jsou temné vchody do skály. BooIste se dělí na dvě skupinky. Jednu vede Víbuch a jednu Nefrita. Úzkými chodbami vedeni se nakonec zase sešli. Obě skupiny objevily docela dobře ukryté tajné dveře a za nimi dolů vedoucí schodiště. Co teď?

II

Utábořili se na okraji šedých velikánů, ale brzy je probudil Derek slyšící  v hloubi lesa bubny. Spát se nebude. Družina vyráží opatrně do temnoty mezi stromy. Po nějaké době přišly na Tarlina nějaké chmury či co a začal běhat po lese jako splašená kobyla. Alieen to tak nenechává a jde po něm. Docela úspěšně. Nakonec ho chytila a nacpala do svého vaku ..... pak proběhly nějaké divné události, o kterých barbarka byla schopna jen nesouvisle vykřikovat "houby", "houbičky". Družina ostražitě ulehá ke spánku, hlídku má Derek. Cosi se přibližovalo, ale zahnal to. Létalo to. Potom hlídku držela elfí dvojčata. Elis sestřelila obrovskou mouchu, která měla na krku několik náhrdelníků s drahými kameny. Bzučení družinu přivedlo ke skalnímu masivu s temnými otvory. Svítá.  

I

Zatím vám můžeme prozradit, že družina elfů Nefrity a dvojčat Elis Evangelin Elisabet  a Alei von Elisabet , krolla Dereka, člověka Tarlina, barbarky Alien Lynette Clarisy von Nurviel Lann a kudúka Ví Bucha se seznámila na karnevalu ve vesnici Pětikopce. Vyslechli podivnou řeč jednoho starce o kudůckém městečku Valama a královské rodině. K mocnému Duiru - dubu v Lese je přivedla myšlenka sehnat kouzelné houby a vrátit jimi rozum Cihlence.  Sestoupili po něm do Cornunovy říše – do Starého lesa, pomohli dívce Arian s ovcemi a míří do Stříbrného lesa.